Dětem celého světa čtení povoleno
- Tupík ve škole
Nedaleko ostrovského parku žila ve stínu lípy pod hromadou zapomenutých shnilých pražců ježčí rodina. Celkem jich zde přebývalo osm a půl. Ta polovina bylo miminko, které se mělo každou chvíli narodit. Ostatní členové rodiny se jmenovali: děda Jerda, babi Stázi, mamka Pichlice, táta Jáchym a čtyři ježčata: Špendlík, Hřebík, Jehlice a Tupík. Tupíkovi dali jméno podle toho, že velká většina jeho ostnů nebyla z nejostřejších.
Jestli se vám zdá naše ježčí rodina veliká, uvědomte si, že o kus dál žije rodina Ostnáčů z Hájku a ta má čtrnáct členů rodiny. Inu, ježci se množí a je jich chválabohu čím dál víc. Jsou totiž velice užiteční. Kdybych měl použít řeč zvířátek, řekl bych, že sežerou kdejakou havěť.
Dnes je velký den. Píše se prvního září a Tupík jde poprvé do školy.
Celá rodina jej vyprovodila až na nádvoří, kde mu maminka předala svačinu, udílejíc mu rady: „Dávej dobrý pozor, abys měl o všem přehled. Poslouchej paní učitelku a nezlob.“
Před vyučováním si vždy zvířátka na dvoře školy hrají. Někteří kopou do míče a říkají tomu kopaná. Jiní se honí a říkají tomu Na babu. Zvířátka, která mají křídla, buď poletují, nebo jen tak sedí na plotě a pročišťují si peří.
Tupík se posadil na obrubník u hřiště a pozoroval to hemžení. Najednou jezevec kopl míč přes celé hřiště rovnou k Tupíkovi. Ježeček se narovnal a chtěl hlavičkou poslat míč do branky tak, jak to viděl u fotbalistů v televizi. Jenže se mu míč napíchl na bodliny a s tichým šustivým zasyčením se proměnil v kus měkké nepotřebné gumy. Tupíkovi všechna zvířátka nadávala.
„To není dobrý začátek školního roku,“ pomyslel si Tupík a odešel do šatny, aby se připravil na vyučování. Při vstupu do třídy zjistil, že jsou všechna místa v lavicích již obsazena a volná je jen jediná židle v první řadě u dveří. Moc se mu do ní nechtělo. Bude první na ráně, a když nebude něco vědět, hned si ho učitelka všimne. Po chvíli však zjistil, že s ním v lavici bude sedět Ostenka z rodu Ostnáčů z Hájku a rád si k ní přisedl. Abyste děti rozuměli, s ježky nechce nikdo sedět, protože píchají nejen o přestávce, ale i při vyučování. Dalo by se říci, že ten kdo nepíchá, není ježek.
Když zazvonil zvonek, který zahájil vyučovací hodinu, paní učitelka přilétla oknem. Byla to krásná mladá sova pálená, která mírně, co povídám, vlastně silně ráčkovala.
„Dobrrý den děti. Vítám vás na naší prrvní vyučovací hodině. Každý z vás vstane a přředstaví se. Já jsem sova Mirroslava a budu vaší třřídní učitelkou. A teď začne s přředstavováním třřeba tady v prrvní řřadě ježek. No, maličký, vstaň a přředstav se.“
„Já jsem sova Mirroslava a budu vaší třřídní učitelkou,“ snažil se napodobit Tupík paní učitelku. Zvířátka se začala smát a sova si zjednala klid.
„To sis ale trrochu popletl. Sova Mirroslava jsem já a ty se musíš přředstavit svým jménem. Rráčkovat pochopitelně nemusíš.“
Tupík pochopil, oč jej sova žádá a sebevědomě prohlásil: „Jmenuji se Tupík Pichlík z Ostrova a budu vaší třídní učitelkou.“
Hlasité předčítání
