Ten den se stala velice podivná věc. Všichni příslušníci ptačího rodu měli pomíchané hlasy. Nikdo nevěděl proč, nikdo netušil, jak se to stalo, nikdo nechápal důvody, které vedly kohokoli k tomuto podivnému činu. Kohouti zpívali jako slavíci, vrány hudrovaly jako krocani a krocani pro změnu krákali. Nad polem zpívali čápy. A kos ve snaze o zpěv, zakejhal jako kachna. Před zverimexem stála fronta zákazníků, kteří přišli reklamovat své zakoupené ptáčky. Jeden pán křičel, že to tak nenechá, protože mu jeho kanárek kdákal jako slepice.
Pan ředitel hroch se rozčiloval: „To přece není možné, aby slunce vycházelo na popud papoušků! S tím se musí něco udělat! Kdo kdy to viděl a slyšel, aby nám sovy kukaly, kolik života nám zbývá! Ne, že se s tím musí něco udělat. S tím musím něco udělat já! Od této chvíle zakazuji všem ptákům vydávat jakýkoli hlásek, až do vyřešení případu!“
Dovedete si představit svět, bez ptačího zpěvu? No, jen si to zkuste. Projděte se přírodou, na chvíli zavřete oči a poslouchejte. Potom si zacpěte uši a zjistíte, že krásný pocit z nádherné přírody, není jen pohled na květiny, kvetoucí stromy a oblaka. Celou tu krásu podporuje zpěv, řev a zvuk všech obyvatel ptačího pokolení. To co se stalo po rozkazu pana ředitele, byla hotová katastrofa.
Ticho. Nic, než ticho, přerušované šuměním stromů. Takový smutný svět nikdy nikdo neviděl a neslyšel.
Druhý den ráno nevyšlo slunce. Tupík se probudil jako vždy na zazvonění budíku a chtěl jít do školy. Jenže byla tma. Pochopil, v čem je chyba a navštívil Dorotku, jejíž papoušek kokrhal. I přes zákaz pana ředitele jej přemluvil, aby na plotě zakokrhal. Naštěstí to sluníčko slyšelo a tak se probudil další den.
Než začalo vyučování, všimla si Ostenka, že chybí Hloupý Honza.
„Já ho viděla v šatně. Měl by tady někde být,“ uvažovala kuna Klotylda. Ostenka poslala Tupíka, aby se šel podívat na toalety, není-li Hloupý Honza tam. Tupík obešel všechny kabinky, ale nikdo v nich neseděl. Když se vrátil do třídy, vedla už Hloupého Honzu Ostenka z archivu, kam se dotyčný schoval za staré použité sešity.
„Přiznal se, že pomíchal ty hlasy ptáků. Je to lump. Kvůli němu málem nezačal nový den. No ano, ano, může za to!“ rozčilovala se Ostenka.
Hloupý Honza se bránil, že lump není, ale že jen na internetu našel stránky kouzelníka Zimboly, který si zaregistroval novou hru, jménem Zlatá rybka.
Tupík s Ostenkou zasedli k počítači a našli příslušné stránky. Skutečně měl kouzelník Zimbola na svém vebu novou hru jménem Zlatá rybka. Hra spočívala v tom, že si každý hráč, v případě, že trefil cíl míčkem, mohl přát jedno přání.
Tupíkův bratr Špendlík, který byl v počítačových hrách jako doma, poradil, aby si Tupík hodil míčkem a přál si odmíchání ptačích hlasů.
Tupík zasedl za přístroj a házel. Hodil jednou, hodil podruhé, ale míček jako by kouzlem nechtěl dopadnout do středu terče.
Špendlík vystřídal Tupíka u klávesnice a začal novou hru. Trefil se s míčkem hned napoprvé. Když dohrála vítězná znělka, objevil se nápis: „Přej si, co chceš.“ Špendlík napsal do okénka větu: „Odmíchání ptačích hlasů.“ Chvíli se nic nedělo a pak na obrazovku vyskočila bublina s upozorněním: „Obsazeno. Zadej heslo.“ Všichni se obrátili na Hloupého Honzu.
Hlasité předčítání
