Tupík, Ostenka a Bambi se zastavili a čekali, kdože to na ně volá. Z křoví vylezl ježek. Nebyl to však obyčejný ježek. Byl velice podivný. Velikostí byl o malinko menší, než Ostenka a bodliny měl delší a zkroucené do vývrtky. Na hlavě mu koukal z helmy bodlinový cop. Co bylo však nejzajímavější, nebyl hnědočerný, ale zelenorůžový.
„Dongobrýngý dengen. Jángá jsemngem Jengežekngek.“
Tupík s Ostenkou zůstali úplně paf. Jediný kdo zareagoval, byl Bambi. Ihned pochopil, že když ze slov odstraní ng, dá se zelenorůžovému ježku docela rozumět. Dongobrýngý dengen. Jángá jsemngem Jengežengek, vlastně znamená – Dobrý den. Já jsem Ježek. Ihned zvláštnímu ježkovi odpověděl. „Nangazdarngar. Jángá jsemngem strangašingidlongo.“
To samozřejmě znamená – Nazdar, já jsem strašidlo. Abych vás dál nemučil, budu vše překládat, jako by mimozemšťan mluvil česky tak, jak to překládal Bambi Tupíkovi a Ostence. Ti dva totiž nerozuměli ani slovo.
Když se trochu očichali a seznámili, zeptala se Ostenka ježka: „Jak se vlastně jmenuješ a odkud jsi? No ano, ano, odkud?“
„Jmenuji se Zinzulka. Jsem z planety Zemngem. Letěli jsme s rodinou na dovolenou. Jenže jsme zavadili svými ostny o plášť lodi, ten to nevydržel, a tak jsme museli u vás nouzově přistát,“ vysvětloval mimozemský ježek.
Tupík zakroutil hlavou, jako že se tomu diví a povídá: „Jestliže jsi s rodinou, kde ji máš?“
Zinzulka zapískal směrem ke keři a zpod listí se vybatolili dva ježčí kluci a za nimi krásná ježkyně.
„To jsou mí kluci Kulík a Švidrák. A samozřejmě má žena Chudla.“
Všichni tři měli podobné zbarvení jako Zinzulka, ale jeden kluk měl světlejší pruhy a druhý tmavší. Když je Ostenka uviděla, začala se upřímně smát: „Vypadáte, jako byste byli v pyžamu, no ano, ano, v pyžamu.“
Když se však mimozemští kluci schoulili strachy do klubíčka, uvědomila si své nevhodné chování a omluvila se.
„Jestliže máte potíže se svou raketou, měli bychom vám nabídnout pomoc. Že ano. Ukažte, kde ji máte, ať víme, co byste potřebovali,“ snažil se o nápravu Tupík.
Zinzulka zavedl kamarády k meziplanetárnímu plavidlu. Byl to krásný plastový růžovozelený létající talíř a jen nad kabinou byl trochu roztržený.
„To je hračka. Doběhnu domů pro lepidlo a díru zalepíme,“ řekla nadšeně Ostenka a pádila k Ostrovu.
„Hlavně nikomu nic neříkej, nebo dostaneš naše kamarády do problémů,“ volal za ní Tupík.
Za hodinu byla Ostenka zpátky i s lepidlem. Pečlivě zalepili díru a zbytek tuby dali Zinzulkovi, aby měl rezervu na příště. Chudla donesla ježkům za odměnu vesmírný koláč a Bambimu zmrzlinu z Mléčné dráhy. Potom nasedli do talíře a tiše vzlétli. Ještě naposled zamávali z okna a odletěli.
„Víš Tupíku, když máme kamarády tady na zemi, je to skvělé. Ale když víme, že máme kamarády i tam nahoře, je to ten nejlepší pocit,“ pochvalovala si Ostenka a začala sbírat bylinky pro paní Eleonoru.
Bambi si lízl zmrzliny. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je úplný
KONEC
Hlasité předčítání
