„Tak ty tvrrdíš, že pan školník je fuč?“
„Není fuč, je pryč,“ tvrdil Tupík.
„Jenže kdyby byl prryč, nebyl by tady,“ pokračovala ve výslechu paní učitelka. „Co když tady je, ale v té špíně není vidět?“
Tupík nechápal, jak to paní učitelka myslí, protože si myslel, že když něco není vidět, tak to přece není.
Po skončení hodiny oznámil pan ředitel školním rozhlasem, že dá odměnu tomu, kdo školníka najde. Všichni žáci se rozeběhli po budově a hledali a volali, až se škola otřásala. Školník byl sice špindíra, ale jiného školníka škola neměla.
Tupík hledal s Ostenkou. Došli až ke kaluži a Ostenka nad ní pokrčila rameny.
„Když tu nikdo neuklízí, je to nebezpečné. Klidně tu žáci mohou uklouznout a zlomit si nohu. Ano, ano, zlomit nohu prosím.“ Vzala hadr a chtěla louži utřít.
Tu však louže zavzdychala.
„Ách. Neutírej mě, nebo umřu.“
Ostenka s Tupíkem zkoprněli. Takovou prosbu věru nečekali. Ještě jednou se Ostenka napřáhla s hadrem nad špínou a znovu se ozvala ta prosba. Tupík poprosil Ostenku, ať tu špínu raději nechá, nebo že se určitě stane nějaké neštěstí. Jenže Ostenka bylo čistotné ježčí děvče, které vědělo, že když se nebude uklízet, sežere nás špína stejně, jako zřejmě sežrala pana školníka. Napřáhla se a několika rychlými pohyby špinavou louži umyla. Během mytí kaluž sténala, plakala, ale nebylo to nic platné. Ostenka byla rozhodnuta. Jen co ježčí žákyně vymáchala hadr v umyvadle, jeden z žáků objevil na chodbě školníkovy boty.
„Tak si Tupíku myslím, že už vím, jak se to panu školníkovi stalo. On je totiž tak trochu bordelář a špína ho zřejmě pohltila. Jak se však dostane zpátky do školy opravdu nevím. Ano, ano, to já prosím nevím,“ přemýšlela nahlas Ostenka.
Tupík se zamyslel, a potom Ostence navrhl: „Zkusíme zajít do ředitelny a přemluvit pana ředitele, aby nám dovolil promluvit do školního rozhlasu.“
Ostenka s Tupíkem nechtěla jít. Bála se pana ředitele. On totiž ředitel této školy byl veliký starý hroch. Až když Tupík řekl, že jí přece žádný hroch nesní, protože by se popíchal, souhlasila.
Zrovna, když Tupík zaťukal na dveře ředitelny, zazvonil zvonek, který oznamuje začátek vyučování. Zpoza dveří se ozvalo tlumené „dále“ a oba prvňáčci vstoupili do místnosti, kde za stolem seděl hroch s brýlemi na očích.
„Copak byste rádi? Vy jste neslyšeli zvonění?“ zahudral hlubokým hlasem pan ředitel. Ostenka to nevydržela a strachy se stočila do klubíčka tak, jak to ježci dělají. Tupík řekl třesoucím se hlasem svou prosbu. Ředitel se usmál a vzal do ruky Ostenku.
„Neboj, maličká. Já ježky nerad. Nejradši mám melouny.“
Ostenka se rozbalila a usadila se na hroší dlani. Už se tolik pana ředitele nebála.
„Víte pane řediteli,“ promluvil Tupík, „my si myslíme, že pana školníka sežrala špína. Když Ostenka umyla louži, objevily se školníkovy boty.“
Ostenka vstala v hroší dlani a přitakala. „Objevily se boty. Ano, ano, školníkovy boty prosím.“
Potom si Ostenka zase sedla. Jenže, jak byla rozčilená, zapomněla, že je v dlani a popíchala pana ředitele. Ten s výkřikem položil Ostenku na židli a hledal kapesník, aby si zavázal krvácející ruku. Ostenka se strachy opět zabalila a po chvíli, když pochopila, že ten výkřik nebyl útočný, ale žalostný, se rozbalila a pomohla hrochovi dlaň zavázat. Když byl pan ředitel ošetřen, pokýval hlavou a mlčky zapnul školní rozhlas. Tupík s Ostenkou přiskočili k mikrofonu a jeden přes druhého do něj začali mluvit.
Hlasité předčítání
