Klíček přestal plakat a odvětil: „Já nejsem bez rodiny. A nejsem chudáček. Mám dva bratry. Jsme trojčata a máme svůj vlastní zámek. Jen nevím kde.“
Ostenka se usmála a řekla, že oni mají doma svazek klíčů, které už k ničemu nejsou, a že by jej mohla k těm klíčům přidat, aby nebyl sám.
„To jsi sice hodná, ale já nejsem obyčejný klíček. A k ničemu už vůbec ne. Jsem kouzelný a jsem k něčemu,“ namítl klíček. „Jmenuji se Florián. Když jsem se svými bratry Sváťou a Kaplanem, umíme otevřít kouzelnou skříňku, ve které se plní přání.“ A na důkaz vytáhl z kapsy duhovou kuličku. „Když jsem bez bratrů, máme s kuličkou menší sílu, ale malé přání splníme. Jen to zkuste.“
Ostenka klíči Floriánovi příliš nevěřila, ale přesto vyslovila přání.
„Chtěla bych, aby začalo pršet. Ano, ano, pršet prosím. Je hrozné horko.“
Florián zakroutil očima. „Vždyť jsem říkal, že máme bez bratrů menší sílu a ty chceš déšť. Přej si něco menšího, třeba vidle nebo lavičku.“
„To je výborný nápad!“ zajásal nadšeně Tupík. „Každý den tady stojíme, než jdeme domů a lavička by byla skvělá. Chci lavičku.“
„Ano, ano lavičku,“ souhlasila Ostenka.
Florián vyhodil kuličku do vzduchu, a když ji znovu chytil, stála pod lípou krásná nová dřevěná lavička. Tupík s Ostenkou se posadili a už věřili Floriánovi, že je kouzelný. Florián si přisedl a začal vyprávět.
„Zanedlouho bude v našem městě Ostrově velká slavnost. Budou na ní všichni Ostrováci. Mají dokonce přijet i hosté z Rastattu. Chtěli jsme s bratry splnit lidem přání a otevřít kouzelnou skříňku dokořán. Tak jsem se s bratry dohodl, že půjdu najít kořány. Jenže jsem zabloudil, a jak to vypadá, nebude žádné přání a své bratry už asi nikdy neuvidím.“ Nato se dal Florián znovu do pláče.
„Neplač, zkusíme tvůj zámek najít,“ tišil ho Tupík.
„Ano, ano, zkusíme ho najít,“ přitakala Ostenka a začala nahlas uvažovat.
„Pokud vím, je v Ostrově jen jeden zámek. Půjdeme tam a uvidíme.“
Všichni tři se vydali na cestu.
Nejdříve došli k silnici. Auta tu jezdila ohromnou rychlostí. Tupík chtěl přejít, ale Ostenka jej varovala, ať přes silnici nechodí, protože by ho mohlo nějaké auto přejet, jako jejího dědečka. Ostatně prý na silnici skončí svůj život spousta ježků. Tupík poslechl a zeptal se, co tedy budou dělat. Ostenka ukázala o kus dál a řekla: „Tímto směrem je most. Ano, ano, most. Tam silnici podejdeme a zároveň se vyhneme i železnici. Ano, ano, železnici prosím.“
Tupík byl rád, že má za kamarádku Ostenku. Nechodil tak často tímto směrem. Ostenka tuto cestu znala, protože byla z Hájku.
Když došli do parku, narazili na řeku. Ježci plavou neradi, a tak požádali Floriána, jestli by neuměl zařídit most. Florián pokrčil rameny a zakroutil hlavou, jako že ne.
„Most nezvládnu, ale jestli by stačilo letadlo, tak to bych mohl.“
Ostenka prohlásila, že jí do letadla nikdo nedostane ani náhodou, ale to už Florián vyhodil kuličku a ta, když dopadla, objevila se na hladině řeky Bystřice labuť. Jejím rychlým přistáním vystříkla voda na všechny strany, až se Tupík skutálel k hladině. Labuť připlavala ke břehu a představila se.
Hlasité předčítání
