„Ahojky Ježouři, prý chcete na druhý břeh. Létající Otýlie je připravena
splnit vám vaše přání.“ A nastavila křídlo Tupíkovi, který ihned nasedl. Ostenka však nechtěla. Bála se. Až když labuť slíbila, že nepoletí, ale že řeku jen přeplave, nasedla. A tak se kamarádi bezpečně dostali na druhý břeh.
Chvíli nato už všichni tři stáli před vchodem do zámku. Jenže Florián jim smutně pověděl, že to není jeho zámek. Jeho zámek je prý menší. Všichni tři si sedli na kašnu a přemýšleli, co dál. Po chvíli vyšla z domu, který měl popisné číslo 305, paní se psem. Tupík sice věděl, že se s cizími lidmi nemá bavit, ale situace byla příliš vážná, a tak si dodal odvahy a zeptal se: „Prosím vás, paní, nevíte, kde je tu ještě nějaký zámek?“
„Ano, ano, nějaký jiný zámek prosím,“ souhlasila Ostenka.
Paní se zastavila, poručila pejskovi: „Cony sedni!“ a odpověděla: „Zámek? Tady je jen jeden zámek, který má popisné číslo jedna. Každý dům má své číslo. Jaké číslo má ten váš?“
Tupík s Ostenkou se podívali na Floriána a ten se zamyslel. Po chvíli nejistě odpověděl: „Pokud vím, bylo na mém zámku číslo 1914.“
Tupík s Ostenkou vytřeštili oči a Tupík zabědoval: „No já se picnu. To je určitě až někde na druhé straně města.“
Ostenka se přidala. „Ano, ano, určitě to tak bude. Děkujeme za radu paní a nashledanou.“
„Nashledanou,“ pozdravila paní a dala pejskovi povel k odchodu.
Kam ale jít? Tupík by chtěl Nádražní ulicí. Ostenka Jáchymovskou a klíč by šel podchodem pod věží, do starého města. Dohodli se, že zvolí osvědčenou metodu stříhání. Kámen, nůžky, papír, fungovaly výborně. Zvítězil Florián.
Prošli pod věží, minuli zámek a vešli na Staré náměstí. Celou cestu sledovali čísla domů. Bohužel tu byla samá nízká čísla. Když prošli okolo radnice a stále viděli čísla jen do stovky, zeptal se Tupík Ostenky, jestli by se nechtěla přeci jenom proletět na labuti. Z výšky by víc viděli a třeba by Florián poznal svůj zámek. Ostenka se nakonec nechala přesvědčit a Florián zavolal labuť. Když Otýlie přistála, všiml si jí jeden pes, přivázaný u obchodu. Spustil takový štěkot, že Ostenka ani chvíli neváhala a urychleně nasedla na labutí záda. Otýlie se okamžitě vznesla a zakroužila nad radniční věží.
„Pro pána Jána, to je ale veliké město,“ žasnul Tupík.
„Ano, ano, je to město veliké, skoro až převeliké, prosím,“ přitakala Ostenka. Teď teprve všichni tři poznali, jak dlouho by jim trvalo najít číslo popisné 1914. Letěli nad paneláky, až doletěli na konec města, kde svítily v letním slunci rybníky. Otylka lehce přistála na hladině a doplavala ke břehu, kde se rozloučila se svými pasažéry. Kamarádi se pomalu vraceli směrem k městu. Došli až k veliké budově, na které byl nápis – Pekárna.
„Výborně!“ zajásal Florián. „Tady je popisné číslo 1191. To budeme asi už blízko.“
„Ano, ano, budeme blízko prosím,“ souhlasila Ostenka. Jenže, ať se vydali na kteroukoliv stranu, čísla byla stále pod 1500.
„To by chtělo ještě o kousek dál. Půjdeme k tamté veliké budově. Snad to tam bude lepší,“ navrhnul Florián.
„Ano, ano, tam to bude dozajista lepší,“ doufala Ostenka. Jenže lepší to nebylo. Ten veliký dům byla nemocnice a měla číslo popisné jen 1161. A tak kamarádi odbočili na vedlejší ulici a došli až na konec. U posledního domu, který měl číslo 1426, stálo auto, ke kterému právě přicházel pán.
Hlasité předčítání
