„Dobrý den. Prosím vás, nevíte náhodou, kde bychom našli zámek s popisným číslem 1914?“
„Ano, ano, 1914 prosím,“ nezůstala pozadu Ostenka. Pán se zamračil, jakože přemýšlí a pak navrhnul: „Kde je takový zámek nevím, ale jedeme s manželkou právě do města, tak se můžete podívat do mapy. Nasedněte si, odvezu vás.“
Tupík s Ostenkou seděli poprvé v životě v autě. Sotva paní, která patřila k tomu pánovi nasedla, auto zaburácelo. Ostenka se stočila strachy do klubíčka. Tupík Ostenku chlácholil, ať se nebojí, ale Ostenka byla tak trochu strašpytel.
V centru města pán zastavil a ukázal ježkům tabuli, na které byly všechny ulice i s čísly a odjel. Když ani po několika minutách kamarádi na mapě nenašli větší číslo, než je 1500, upadl Florián do smutné nálady.
„Nebreč,“ utěšoval ho Tupík, „jistě ten tvůj zámek najdeme.“
„Ano, ano, jistě jej najdeme,“ trvala na stejném názoru Ostenka.
Klíč bezradně pomalou chůzí došel k lavičce. Na ní seděl kluk, který houpal kočárek, v němž spala jeho mladší sestřička. Florián vyskočil na opěradlo lavičky a počal se smutně kroutit. Kluk se jmenoval Toník. Se zájmem pozoroval Floriánův tanec a potom řekl: „Vypadáš, jako by ti ulítly včely. Já mám taky klíč. Je od zámku našeho bytu.“ Ukázal Floriánovi klíč na šňůrce. Do Floriána, jako když píchne.
„Ty máš zámek? Ukaž mi ho. Kde je? Má číslo 1914?“ Klíč však posmutněl, když se dozvěděl, že Toníkův zámek je na čísle 709.
„My hledáme můj zámek. Už jsme obešli, nebo spíš obletěli a objeli celý Ostrov a zámek s popisným číslem 1914 jsme nenašli.“
„Ano, ano prosím, nenašli,“ přitakala Ostenka.
Toník se zamyslel a potom pravil: „Jestli to nebude tím, že je na světě zámků víc než domů?“
Kamarádi nechápali, jak to Toník myslí a Tupík se zeptal: „Copak není v Ostrově jen jeden zámek?“
Toník pochopil ježkův omyl a vysvětloval: „Slovo zámek má dva významy. Buď je to veliký krásný dům,“
„Ano, ano, s popisným číslem jedna,“ přerušila ho Ostenka.
Toníka to rozesmálo. „Nemusí mít jen číslo jedna, ale co je hlavní, že slovo zámek se také používá pro zamykací zařízení, které je na každých dveřích. Například v našem domě je asi tak padesát zámků.“ Klíč i oba ježci nechápavě kroutili hlavami.
„Ty Floriáne, poslouchej,“ pokračoval Toník v rozhovoru. „Nespletl ses v tom čísle 1914? Mě to spíš připadá, jako letopočet. Prozraď mi, jak jsi přišel na to číslo?“
Florián pověděl Toníkovi celý příběh o svých bratřích Kaplanovi a Sváťovi, o skříňce, která plní přání a o městských slavnostech. Toník se popadl za hlavu.
„Už to mám! Vaše jména jsou podle vašeho zámku. Kaplan, Sváťa a Florián. To zní přece jako kaple svatého Floriána, která je v ostrovském klášteře. A na té kapli je přece napsán letopočet 1914-1918.“ Kamarádi byli nadšeni Toníkovými úvahami a Ostenka se zeptala.
„Ty víš, kde ta kaple je?“ Toník se pousmál a prozradil ježkům, že u ní byli nedávno s dědou, v kostele Paní Marie Věrné. Zrovna tam byla výstava hraček.
„Jestli chcete, půjdeme po obědě s maminkou a sestřičkou na procházku, tak vás vezmu s sebou. Teď už ale musím jít, protože se Štěpánka probudila a bude určitě jako vždy brčet, že má hlad. Počkejte tady. Zatím ahoj.“ Toník se zvedl a tlačil kočárek směrem ke svému domu.
Hlasité předčítání
