1. Odjezd
S puťákem do Bulharska přišel Filip. Naplánoval trasu i dopravu a vlastně se tím mimo jiné stal vedoucím dorostu, čímž se přidal ke mě, Vojtovi a Káče. Opatření nám byly nakloněný, takže nebyl problém vyrazit. Celkem nás bylo 12, z čehož byli dva dorostenci, Tonda s Kočinou a zbytek byly starý známí chábři. S Filipem, bratrem a Rockym jsme se potkali už den před odjezdem, tedy v pátek 30.7. v Řepích. Celej den jsem ještě dobaloval a kupoval jídlo a pak jsme šli všichni relativně brzo spát, neb jsme vstávali před čtvrtou. Odjezd vlaku: sobota 31.7. v 5:22 z Hlavsonu. Takže před pátou jsou všichni shromážděný ve vestibulu. Teda všichni krom Šimona. Volám mu a zjevně jsem ho vzbudil. „Hej kámo, já jsem zaspal“ říká mi chraplavým hlasem do telefonu. „Hm, dobrý no, jede to za 15 minut a staví to ještě v Kolíně a v Brně. Tak to zkus nějak stihnout“. Nasedáme do vlaku s tím, že se Šimon pokusí co nejrychleji dojet autem do Kolína, kde k nám přistoupí. Poslední zprávy od něj jsou „Kolín dáme“. Kupodivu se mu to opravdu podařilo a tak se už kompletní vezeme směr Budapešť. V Pešti přestupujeme na trolejbus, vezeme se na nádraží Keleti, kde objedváme kebab, dokupujeme zásoby piva a pokukujeme po místních slečnách.
Cesta pokračuje přes noc do Bukurešti, kde provádíme prakticky stejné činnosti a hodnotíme, že v Maďarsku jsou holky hezčí. Krom toho se Sajmimu podařilo nechat ve vlaku mobil, který se mu naštěstí pomocí rumunskýho policajta daří získat zpět ještě před odjezdem dalšího vlaku. Jedeme do Ruse, přestupujeme a pokračujeme do Gorné Oryachovice, kde se Rocky snaží neúspěšně vylovit jakousi plyšovou rybu z hracího automatu. Po čtyřicetiminutovém zpoždění nasedáme do vlaku, který nás již konečně odváží do cílové stanice, vesnice Krastec.
Vystupujeme z vlaku asi po půl hodině chůze přicházíme na první spací místo, kdesi v lese nad Krascem
2. Větráky a Buzludža
Ráno je trochu ležérní. Poměrně dlouho spíme a potom se dlouho balíme. Kolem nás projede po lesní cestě několik ZYLů naložených dřevem, ze kterých nám mávají rozesmátí Bulhaři. Balkán nás vítá v plné kráse. Krom toho nám také představuje své klima a již zrána tušíme, že bude vedro. První část cesty je skrytá v lese. Procházíme skrz nádherné bukové lesy a jde se nám veskrze příjemně. Obědváme ještě ve stínu stromů, odpoledne se však již dostáváme nad hranici lesa , kde do nás neúprosně pere slunce. Zato jsme však odměněni pěknými výhledy a vidíme i cíl naší cesty velkou betonovou stavbu ve tvaru disku na vrcholu jménem Buzludža. Zvláštní atmosféru navíc dotváří množství větrných elektráren, kolem kterých celé odpoledne procházíme. Zde se opět projevil Sajmi, který se pasoval do role Dona Kikota a začal všem větrákům nadávat a ujišťovat nás, že pokud někdy přijde apokalypsa, stane se tak skrze oživlé vzbouřené větráky. Diskuzí na toto téma zabíjíme značnou část cesty a k večeru se dostáváme pod Buzludžu. V plánu bylo spát u jeskyně, nacházející se pod kopcem, ovšem místo mnou předvídané oázy se z jeskyně vyklube bahnitá díra plná much. Naštěstí je o kus dál nádherný palouk s ohništěm, kde rozbíjíme tábor. Večer se ještě nalehko vydáváme prohlédnout si betonový monument a po luxusním západu slunce se vracíme do base campu. Je už tma, když rozděláváme oheň, potom chvíli koukáme do plamene a pak jdeme spát.
3. Přes Šipku dál
Ráno se snažíme vstát dřív a docela se nám to daří. Máme před sebou trochu delší etapu a chceme se co nejvíc vyhnout polednímu vedru. Nejdřív vylézáme opět na Buzludžu, tentokrát už na těžko, přejdeme vrchol a potom se vydáváme po asfaltce směrem k průsmyku Šipka. Cesta vede neplánovaně přes docela přísnej kopec, nicméně za ním je už cesta vesměs pohodová. V Šipce nabíráme vodu a kupujeme studený pivo. Krom toho jsem si koupil zmrzlinu velkou asi jako půl mojí hlavy, o kterou se musím rozdělit, abych ji vůbec snědl. Že šipky mírně stoupáme a pak nás čeká klesání k bezejmennýmu potoku. Trochu se svlažíme a pak opět stoupáme až na velkou louku, na které spíme. Jsme trochu zaskočeni tím, že tam není voda, která tam podle mapy být měla. Proto se vydáváme na lehko jen s petkama do nedalekýho hotelu, kde nám naštěstí jeden milej týpek dovolí vodu nabrat.
4. Partizánská píseň a Mazalat
Opět vyrážíme celkem brzo. Ještě dopoledne dojdeme na chatu s názvem Partyzánská píseň, kde si dáváme pivko a polívku a poté jdeme do kopce směrem k chatě Mazalat. Tam dáváme další pivko a řešíme co dál. Chceme dojít ještě kus do jednoho sedla, kde by měla být voda. Johnny s Helčou přitom přemýšlejí, že by se od nás už u Mazalatu odpojili. Vyrážíme a hned po Mazalatu nás čeká poměrně prudké stoupání, na jehož vrcholu čekám na ostatní. Mám tam super výhled na celou cestu z Mazalatu, což byly asi tři kiláky, přesto však nikde nevidím Johnnyho s Helenou. Mám proto za to, že zůstali na Mazalatu, jak říkali, nemůžeme se jim ovšem dovolat a ověřit si, jestli je to pravda. Chvíli ještě čekáme a když se stále neobjevují, tak jdeme dál až do sedla. Sedlo se ukazuje být vyprahlou plackou bez vody. Po chvilce přemýšlení volíme pokračovat dál v cestě, asi 800 vejškovejch dolů k potoku. Cesta nám trvá asi dvě hodiny a když konečně notně zničený dojdeme, vykoupeme se a vaříme večeři. Potom ještě chvíli sedíme, brácha hraje na ukulele. Jakmile zapadne slunce, chystáme se jít spát. V tom ovšem někdo zahlédne dvě čelovky, klesající po cestě dolů k nám. Je to Johnny s Helčou, ukázalo se, že na Mazalatu nezůstali a šli dál za náma. Vítáme se s nima a jsme všichni šťastní z opětovného shledání. Zároveň se cítím trochu provinile, tohle by se v horách stávat nemělo.
5. 1000 hore
Ráno nás budí stádo krav, které se kolem nás pase. Začínáme kráčet směrem nahoru po cestě, která nás má za dva dny dovést k nejvyššímu vrcholu, hoře Botev. Cílem dnešního dne je sedlo pod Botevem, ve kterém by snad měla být voda. Je to ovšem 1000 metrů stoupání a tak postupujeme poměrně pomalu. Po pár hodinách na neúprosném slunci se však nakonec do sedla dostáváme a zjišťujeme, že tam opravdu voda je a krom ní je tam i celkem pěkná útulna. Večer travime zejména při kartách, schovaní v chatě před větrem, který přichází před studenou frontou.
6. Botev v mlze
Probouzíme se do mlžného rána. Je zima a fouká. Hned začínáme stoupat ještě asi 300 vejškovejch na vrchol Botevu. Jdeme od tyče k tyči. Někdy není další tyč skoro ani vidět. Míjíme pomník třech lidí, kteří tam před několika lety zmrzli. Po pár stech metrech se před námi z mlhy vynořuje vysílač na vrcholu Botevu. Slyšíme hřmění a následný déšť prečkáváme na zápraží meteorologický stanice. Svačíme a pokračujeme dál pod hřebeni. Pod Botevem se od nás odděluje Sajmi, kterýho bolej kyčle. Nám zbývá poslední část trasy v horách. Na mapě je značená, jako obyčejná pohodová hřebenovka. Místo ní si však dáváme sadu žebříků, řetězů a šplhání po skalách. To vše samozřejmě v mlze, větru a mrholení. Po několika hodinách přicházíme zničení do sedla, kde hodláme spát. Není tam voda, i když měla být a mi chceme čaj. Proto s Rockym a Tondou jdeme asi sto vejškovejch dolů pro vodu a pak zase nahoru. V sedle neskutečně fouká, a tak poprvé za puťák stavíme stany. Teda všichni kromě mě a bráchy, my stan nemáme. V noci mě pořád budí vítr. Je to, jako by mi co dvě minuty někdo začal lomcovat se spacákem.
7. Pořád mlha, jdeme dolů
Ráno se probouzím lehce promoklej a nevyspalej. Potkávám Rockyho, kterej mi oznamuje, že jsou už dvě hodiny vzhůru a že jim vítr v noci rozlámal stan, pročež dopili flašku Jacka a překlepávali chladný ráno. Je pořád mlha. Balíme věci a rozhodujeme se k cestě dolů. Měli jsme sice v plánu ještě vyhlídkovou cestu, ale vzhledem k počasí to nemá cenu. Takže postupně klesáme první vejškový metry a za chvíli jsme pod mlhou. Pořád fouká, ale aspoň je vidět, takže se vydáváme na lehko na poslední vyhlídkovou terasu v horách a potom už jen klesáme. Vejškovejch dolů je hodně, asi osm kil a postupně je větší a větší vedro. Se stoupající teplotou se mění vegetace a za chvíli jsme v bukovým lese. „Welcome to Jizerky“, říkám si. Jdeme podél nádhernýho potoka a míjíme kaskády a vodopádky, až nakonec dorážíme do hospody, kde na nás čeká Šimon. Pijeme pivo a dáváme odpočinout našim zničenejm kolenům. Chci si dát čváňo a hledám po kapsách tabák. „Kurwa, kde je? Aha, v bundě. Kurwa, kde je bunda? Aha, nahoře na kopci. Kurwa.“ Přemýšlím co dál. Nahoru na kopec je to dost vysoko a vzduch se tetelí horkem. Kouřim cígo od Šimona a přemýšlím, na kolik si cením svoji bundy. V tom hlásí Filip: „Hele, támhle nějaká ženská nese tvojí bundu.“ A fakt že jo, prej ji našli na kopci a viděli nás, tak ji vzali dolů. Tisíckrát ji děkuju a chci ji pozvat na panáka. S díky odmítá, ale já jsem neskutečně šťastnej. Balím další cígo. Jdeme dál a končíme někde u řeky. Děláme oheň, zpíváme a pak jdeme spát.
8. Karlovo
Naši pouť zakončujeme sestupem majestátním kaňonem do vesnice s názvem Karlovo, kde se potkáváme s Johnnym a Helčou. Koupeme se, nakupujeme a konzumujeme. Nic víc, prostě jen užíváme všeho, co nám skýtají Karlovské samoobsluhy. Studený zagorky a teplý banice, o nic jinýho nám nejde. Poleháváme po parku, hrajeme frisbíčko a smějeme se. Jsme jak nějaký zkurvený hipíci a je to správný. Po nějaký době si bereme věci a jdeme nakoupit proviant na cestu a na večer na nádraží. Vlak nám jede až ráno a tak hodláme strávit noc nonstop mejdanem na nádraží. Před tím se ovšem jdeme občerstvit do restaurace se zoufalou obsluhou. Přes noc už jen nádraží, pivo, kratom a ukulele, víc ani nebudu psát.
9. Cesta do Perly
Večírkem jsme se postupně dopracovali až ke chvíli, kdy nám jede vlak. Jsme mrtvý, sednu si na sedačku a hned usínám. Probouzím se v obci Kazanlak, kde máme asi půl hodiny čekačku a kluci mě vytahujou do stánku na nádraží. Panáky nám prej nenalejou, tak pijeme kafe a dáváme cigáro (what a combination). A pak je to zase stejnej příběh, Gorná Oryachovica, Ruse, Bukurešť. Z Ruse máme kvůli celníkům a rumunskejm dráhám zpoždění, tudíž se nekoná plánovanej nákup v Bukurešti, což je dost nešťastný, vzhledem k tomu, že prakticky nemáme vodu. Naštěstí za chvíli usínáme na lehátkách a probouzíme se až v Budapešti, kde už obchod stíháme a zásobuje se vším, co se nám líbí. Pak už jen několik hodin a jsme v Praze. S pár lidma jdeme zakončit zájezd do Podtvrzí a plní dojmů a dalších piv se postupně odebíráme domů.
To je všechno, takhle nějak to bylo.
Hlasité předčítání
