Déšť bubnoval na sklo okna, kapky stékaly v nepravidelných proudech a tvořily na skle chaotickou síť. Vlak se pohyboval monotónním rytmem, který prořezával ticho světa za oknem. Seděl jsem sám v kupé s číslem 203, opřený o sedadlo, a sledoval krajinu, která se v mlze rozpíjela do šedých obrysů. Města se měnila v vesnice, vesnice v nekonečné pole.
Přemýšlel jsem o věcech, které se neřeknou nahlas. O těch, které zůstanou skryté někde mezi větami, pohledy a gesty. O tom, jak lidé vstupují do našich životů a zanechávají stopy, aniž by si to uvědomili. A taky o tom, jak rychle ty stopy mizí, když je déšť smyje, jako otisk v písku.
V kupé 218 se paní usadila na sedadlo u okna. Přísný ráz jejího výrazu změkčil jemný úsměv, když otevřela termosku a nalila si trochu kávy. Vůně čerstvě pražených zrn se rozlila kolem ní, kontrastující s chladným vzduchem ve vlaku. Venku míhaly stromy, jejich větve holé, jako by čekaly na sníh.
Kupé vonělo starým čalouněním a vlhkostí, kterou přinesli cestující s sebou, když vlak zastavil na poslední zastávce. Byl to přesně ten typ vůně, která se lepí na oblečení a připomíná, že všechno má svůj věk. Můj pohled sklouzl na okno, na svůj odraz. Oči, ve kterých se zrcadlil déšť. Oči, které zkoumaly mě samotného, jako bych hledal odpovědi, které jsem nechtěl slyšet.
Na okamžik jsem zavřel oči a nechal se unášet rytmem vlaku. Dveře se otevřely.
Přišla.
Dívka, možná dvacetiletá, s blond vlasy, které jí volně spadaly na ramena. Nesla si malý batoh a přes ruku světle béžový svetr. Její oči se krátce střetly s mými, a pak se odvrátily, jako by hledaly místo, kam by patřily. Bez slova si sedla naproti, posunula batoh ke svým nohám a položila svetr na sedadlo vedle sebe.
Na chvíli mezi námi zavládlo ticho. Ne nepříjemné, ale to zvláštní ticho, které obklopuje neznámé lidi, když se ocitnou ve stejném prostoru. Zvedl jsem pohled. Její ruce se lehce třásly, když si vyndávala z kapsy telefon.
„Promiň,“ řekla dívka náhle, její hlas byl tišší, než jsem čekal, „nevadí, že jsem si sem sedla?”
„Ne, vůbec,“ odpověděl jsem, snažil se působit klidně, ale v její přítomnosti to šlo těžko.
Přikývla a posunula si svetr na sedadle, aby si udělala pohodlí. Chvíli jsme mlčeli. Ticho ve vlaku bylo zvláštním kontrastem k rytmu deště, který dopadal na okno. Zdálo se, že se noří do vlastních myšlenek, ale přesto bylo něco v jejím držení těla, co mě nutilo přemýšlet, co se asi děje.
„Kam jedeš?“ zeptal jsem se, abych prolomil ticho, které mi začínalo být těžké.
„Do Štětí,“ odpověděla, aniž by ke mně zvedla pohled. „Za rodinou.“
„To je hezký,“ řekl jsem, spíš abych něco řekl.
„No…“ pousmála se, ale v jejím úsměvu bylo něco smutného. „Je to tak trochu útěk.“
Překvapilo mě to, i když tón jejího hlasu tomu odpovídal už od začátku.
„Utíkáš?“ zopakoval jsem, ale dával jsem si pozor, aby to neznělo jako výslech.
Přikývla a prsty si začala pohrávat s rohem svetru. „Jo. Od… od přítele. Nebo spíš od toho, co z nás zbylo.“ Podívala se na mě krátce, jako by mě chtěla ujistit, že nečeká, že pochopím. „Někdy prostě musíš pryč, než ztratíš úplně všechno, víš?“
Mlčel jsem. Nebyla to otázka, na kterou bych mohl odpovědět. A možná ani nechtěla, abych odpovídal. Stačilo jen poslouchat.
Vlak se zhoupl a její pohled znovu sklouzl k oknu. Déšť na skle tančil, jako by chtěl zakrýt krajinu za ním. A já věděl, že tohle nebude obyčejná cesta.
„Můžu se zeptat, proč vlastně utíkáš?“ začal jsem, opatrně, jako bych si nebyl jistý, jestli vůbec mám právo ptát se na něco tak osobního. „Samozřejmě jestli nechceš, nemusíš odpovídat.“
Na chvíli zůstala zticha, pohled upřený ven na déšť, který klouzal po skle jako rozmazané slzy. Prsty dál nervózně mnuly lem jejího svetru, ale pak se její ruce zastavily. Otočila se ke mně.
„No… proč ne,“ řekla nakonec s náznakem unaveného úsměvu. „Stejně se neznáme. A stejně se asi už po týhle cestě nikdy neuvidíme.“
Usadila se pohodlněji na sedadle a na okamžik zaváhala, jako by si rovnala myšlenky.
„Utíkám od přítele,“ začala tiše. „Teda… teď už spíš bývalýho přítele. Podvedl mě. S nějakou holkou, kterou ani pořádně neznal. Možná ani nevěděl, jak se jmenuje.“
Chvíli jsem mlčel, ale jen kvůli tomu, abych jí dal prostor. Její hlas zněl klidně, skoro až věcně, ale byl v něm náznak něčeho hlubšího. Něčeho, co nechtěla ukazovat.
„Na začátku byl skvělej,“ pokračovala, pohledem stále sledujíc stékající kapky. „Věděla jsem, že není dokonalej. Nikdo není. Ale měl něco, co mě k němu hrozně táhlo. Bylo to s ním… snadný. Smál se mým vtipům, bral mě na místa, kde jsem předtím nikdy nebyla. A já byla do něj úplně blázen.“
Zhluboka se nadechla, jako by potřebovala sílu na další větu. „Jenže pak… víš, jak se říká, že lidi se nemění? Oni se mění. Nebo spíš, ukážou, kým ve skutečnosti jsou. Začal hulit trávu skoro denně, bylo mu všechno jedno. A když už něco řekl, byly to kecy, co mě měly jenom shodit. A já to nějak… přehlížela. Jako bych si říkala, že se to změní. Že je to jenom nějaká fáze, ale nezměnilo. Byl to ještě takový nevyspělý kluk. “
Odmlčela se a já si všiml, jak si lehce skousla ret. „Podvedl mě už dřív, víš? Myslela jsem, že když mu to odpustím, že si toho bude vážit. Ale tohle byla poslední kapka. Zjistila jsem to… no, ještě včera. A pak jsem si prostě řekla, že už nemůžu dál. Věděla jsem, že to takhle dál nepůjde. Že už ho nikdy nechci vidět. Prostě… konec kapitoly, která měla skončit už dávno.“
„To mě mrzí,“ řekl jsem tiše, i když jsem si uvědomoval, jak prázdně to musí znít.
Podívala se na mě, a poprvé za celou dobu jsem měl pocit, že vidím její skutečné oči, bez té masky klidu. „To nemusí. Vlastně… jsem ráda, že je konec. Už jsem jenom potřebovala najít odvahu odejít.“
Vlak, jedoucí opačným směrem, vyjížděl z pražského seřaďovacího nádraží. Těžká kola lokomotivy se zvolna roztočila, motor tiše zabručel a železniční vozy za sebou táhly nekonečnou řadu nákladu.
Řidič zkontroloval přístroje před sebou. Lokomotiva se pohnula vpřed, jako by prořezávala noc, která se kolem ní rozprostírala. Kolem tratě se míhaly zbytky městského světla, které pomalu sláblo, zatímco vlak nabíral rychlost.
Pohled na tmavnoucí oblohu a blikající lampy v dálce byl klidný a monotónní. Pro něj to byla jen další cesta. Další noc. Další hodiny v kabině, zatímco svět kolem pokračoval dál, aniž by si všiml jeho přítomnosti.
„A co ty?“ přerušila dívka ticho, které se mezi námi usadilo. Její hlas byl měkčí, skoro přátelský. „Kam jedeš ty?“
„Za rodinou,“ odpověděl jsem.
„To je fajn,“ řekla s náznakem úsměvu, který byl tentokrát trochu opravdovější. „Rodina je důležitá. Když máš kam utéct.“
Přikývl jsem, ale neřekl nic. V jejím hlase bylo něco, co jsem nechtěl narušit další otázkou. Něco mezi rezignací a úlevou, jako by ten vlak byl jediné místo, kde se teď cítila aspoň trochu v bezpečí.
„A… jak dlouho jste spolu byli?“ zeptal jsem se po chvíli. Nechtěl jsem ji zahltit otázkami, ale to ticho mezi námi se najednou zdálo až příliš těžké.
Na okamžik zaváhala, prsty jí opět sklouzly k lemu svetru, který začala nervózně žmoulat. „Nebylo to nijak dlouho,“ odpověděla nakonec. „Možná… osm měsíců? Těžko říct. Čas s ním běžel divně. Rychle a pomalu zároveň.“
„A jak se jmenoval?“ pokračoval jsem opatrně.
„Vašek,“ řekla, a její hlas při tom zněl zvláštně prázdně. „Zní to jako obyčejné jméno, co? A on vlastně taky takový byl. Obyčejný… nebo možná spíš takový, jak jsem si ho chtěla představovat.“
Zarazila se a na chvíli se dívala ven do deště. „Ze začátku to bylo fajn. Fakt fajn. Bral mě na výlety, ukazoval mi místa, kde jsem nikdy nebyla, smál se mým hloupým nápadům. Byla jsem do něj úplně blázen. Ale… čím dýl to trvalo, tím víc jsem si začala všímat věcí, co mi vadily. Nebo co mě zraňovaly. Měl vždycky nějakou výmluvu, proč nepřijde, proč nemá čas, proč je všechno důležitější než já. A já to pořád omlouvala. Myslela jsem si, že se to změní.“
Podívala se na mě, v očích směs unavené upřímnosti a možná i trochu lítosti. „Víš, co je na tom nejhorší?“ pokračovala. „Když víš, že tě někdo zklamal, i když tě podvedl, pořád je část tebe, která k němu chce zpátky. Ta část ti našeptává, že bys mu měla dát ještě jednu šanci. A ty s tím musíš bojovat, sama se sebou, abys nezůstala uvězněná v něčem, co tě ničí.“
„A vyhráváš ten boj?“ zeptal jsem se tiše.
Zasmála se, ale v tom smíchu byla spíš hořkost. „Myslím, že jo. Teda, snažím se. Proto teď jedu pryč. Chci, aby to bylo definitivní. Abych… se posunula dál. Abych se toho parchanta už konečně zbavila.“
Odmlčela se a upřela pohled zpátky k oknu. Déšť bubnoval na sklo hlasitěji, jako by chtěl přehlušit myšlenky, které ji zaměstnávaly. „Víš, není to jen o něm,“ dodala po chvíli. „Je to i o mně. Musím se naučit být sama sebou. Není to jen o tom utéct, ale zkusit něco novýho. Možná… najít něco, co jsem s ním ztratila.“
Na to jsem neměl co říct. Její slova se mi zaryla do hlavy. Seděl jsem naproti ní a přemýšlel, jak je možné, že mě někdo, koho znám sotva pár minut, dokáže zasáhnout víc, než by měl.
Na perónu právě procházel muž v dlouhém kabátu, s rukama zastrčenýma hluboko v kapsách. Na botách měl bláto, které se lepilo na dlažební kostky, a jeho krok byl pomalý, těžký. Občas se zastavil, rozhlédl se, ale pohled měl nepřítomný, jako by jen hledal způsob, jak vyplnit čas.
V kupé 218 si paní z termosky dolévala další šálek kávy. Krátce se podívala na hodinky a pak otevřela knihu s ošoupanými deskami. Písmena se na stránkách odrážela v tlumeném světle a ona si tiše povzdechla, než se ponořila do světa, který nabízely.
„A proč vlastně jedeš za rodinou?“ zeptala se dívka naproti mně. Její tón nebyl vyzývavý, spíš nenuceně zvědavý, jako by hledala způsob, jak se dostat pod povrch obyčejných slov.
Pokrčil jsem rameny. „Prostě jsem je dlouho neviděl. Asi bych měl. Nic moc zajímavýho.“
Zvedla obočí, jako by si mě znovu přeměřovala. „No, to teda není,“ řekla s lehkým úsměvem. Pak se opřela a přitáhla si svetr blíž k tělu. „Řekni mi radši něco zajímavýho. Třeba… nějakou tvoji love story. Každý má nějakou, i když to třeba není láska jako z filmu.“
Zaváhal jsem. Tahle otázka mě zastihla nepřipraveného, ale její pohled na mě čekal, bez soudu, jen s tichou zvědavostí. „Myslím, že love story je asi trochu silný slovo,“ začal jsem pomalu.
„No tak,“ pobídla mě, „něco tam přece musí být.“
“Byla to holka, kterou jsem znal už dřív,“ začal jsem, pohledem sklouzl k oknu, kde déšť dál vytvářel chaotické cestičky. „Chodili jsme spolu na školu. Taková ta holka, co si jí každý všimne, aniž by se musela snažit. Energická, ukecaná, pořád něco říkala. Dokázala tě rozesmát, i když jsi měl pocit, že svět stojí za prd. Prostě… byla jiná.“
„A ty?“ zeptala se dívka naproti mně, lehce pobavená. „Byl jsi taky tak… jiný?“
Pokrčil jsem rameny. „Ani ne. Normální kluk. Měl jsem svoje kámoše, svoje věci, co mě bavily. Nebyl jsem ten, co musí být vždycky středem pozornosti. Ale právě proto mě na ní něco hrozně přitahovalo. Vždycky dokázala být přesně tam, kde bylo nejvíc života.“
Dívka zvedla obočí, ale neřekla nic. Jen čekala, jestli budu pokračovat.
„Jednou mě pozvala na oslavu,“ pokračoval jsem. „Byla to taková akce u někoho z její party, kde jsem nikoho jinýho neznal. Pořád nevím, proč mě tam vůbec vzala, ale když jsem přišel, cítil jsem se tam úplně mimo. Byl jsem nervózní, měl jsem pocit, že tam nemám co dělat. Ale ona… ona se o mě celou dobu starala. Jako by jí záleželo na tom, abych se tam cítil dobře. Vzala mě ke svým kamarádům, bavila se se mnou, dokonce mě vytáhla tancovat.“
Odmlčel jsem se, jako bych se znovu vracel do toho večera. Déšť za oknem teď bubnoval pravidelněji, skoro jako by se chtěl stát součástí mých vzpomínek.
„Ale ona… nenechala mě sedět ani na vteřinu,“ pokračoval jsem. “A já… já, kterej si vždycky připadal na parketu jak idiot, jsem s ní prostě šel. Protože s ní to bylo jiný. Prostě jsem nemyslel na to, jak vypadám, co dělám. Jen jsem byl.”
Dívka naproti se pousmála, ale nic neřekla. Čekala, že budu pokračovat.
„Po tom večeru jsem o ní nemohl přestat přemýšlet,“ přiznal jsem. „Nikdy jsme spolu nechodili, nic takovýho. Ale něco na tom, jak se chovala, jak mi věnovala pozornost, mě úplně dostalo. A já… já se do ní zamiloval.“
„A ona?“ zeptala se tiše.
Zavrtěl jsem hlavou. „Myslím, že pro ni jsem byl jen kluk, se kterým se fajn povídalo. Kamarád. Nic víc. Po tý oslavě jsme si párkrát psali, ale… vyšumělo to. Každý šel svojí cestou.“
„A teď?“ zeptala se, v očích zvědavost smíšená s lehkým pochopením.
„Pořád na ni myslím,“ přiznal jsem. „Někdy víc, někdy míň, ale pořád je tam. A i když teď mám někoho, kdo je skvělej, pořád mě to k ní… k tý vzpomínce… nějak táhne. Není to fér. Vím, že bych měl jít dál, ale…“
„Ale nemůžeš,“ doplnila za mě.
Přikývl jsem.
Dlouhou chvíli jsme oba mlčeli. Dívka se opřela o sedadlo a pohledem znovu sklouzla k oknu. „Víš,“ řekla nakonec, „můžeš jít dál, i když to trvá. Někdy si prostě musíš dovolit, aby ta první stopa zůstala, ale nesmí být poslední.“
Její slova mi chvíli zněla v hlavě, zatímco vlak dál klouzal po kolejích a déšť za oknem pomalu slábl.
„Mrzí mě to,“ řekla dívka tiše, po chvíli zamyšlení. „Čím si procházíš. Ale víš co? Nemůžeš se nechat pořád trápit minulostí. Život není o tom pořád se ohlížet za sebe a přemýšlet, co bys mohl udělat jinak. Musíš se posunout dopředu. Nechat ty starý věci za sebou.“
Podíval jsem se na ni. Bylo na ní něco, co mi přišlo opravdové. Tyhle věty neříkala jen tak, aby mě utěšila, ale spíš jako něco, co si sama potřebovala připomínat.
„To se lehko řekne,“ odpověděl jsem, „ale když máš pocit, že tě ta minulost pořád dohání, není to tak snadný.“
„Já vím,“ přikývla, pohled jí na chvíli sklouzl ke svetru v klíně. „Ale pokud se necháš ovládat tím, co už nezměníš, ztratíš šanci na to, co by mohlo být. Na to nový.“
Její hlas náhle přerušilo krátké cinknutí. Automaticky sáhla po mobilu v kapse. Podívala se na displej a najednou se zdálo, že všechna energie, kterou měla, z ní vyprchala.
„Vašek,“ řekla tiše, spíš pro sebe než pro mě.
„Co píše?“ zeptal jsem se.
Zvedla pohled, ale v očích měla zvláštní směs nejistoty a rozčarování. „Že ho mrzí, co udělal. Že to chce napravit. A že… mě chce zpátky.“
Mlčel jsem. Cítil jsem, že je na ní, jestli bude chtít pokračovat.
Odložila telefon na sedadlo vedle sebe a založila si ruce na hrudi, jako by se snažila chránit před vlastními myšlenkami. „Já nevím,“ řekla nakonec, hlas se jí zlomil. „Nevím, co mám dělat. Logicky vím, že by to byla chyba. Už jsem se rozhodla, že ho nechám za sebou. Ale…“
„Ale?“ pobídl jsem ji tiše.
„Je tu ta jedna písnička,“ začala, pohledem upřeným na okno. „Nohavica. Znáš to? ‚Na špatné věci pro ty dobré zapomínám.‘ A přesně tak to teď cítím. Vím, že udělal spoustu špatných věcí, ale ty dobrý… ty si pamatuju nejvíc. Ta noc, jak mě vzal na kopec za město. Bylo už pozdě večer, oběma nám už byla zima, ale my jsme tam stejně jenom leželi a koukali na hvězdy. Na to vždycky ráda vzpomínám.
A nejspíš… mu napíšu. Aspoň abychom si mohli promluvit.“
„To je sice hezký, ale fakt to chceš udělat?“ zeptal jsem se, aniž bych se snažil skrývat pochybnosti. „Vždyť jsi mi tady sama říkala, že minulost máš nechat za sebou a posunout se dopředu. Tak proč by ses vracela k němu? Proč bys to dělala sama sobě, potom co ti udělal, potom všem co ti udělal?“
Podívala se na mě. Bylo vidět, že bojuje s tím, co cítí. „Nevím,“ řekla nakonec. „Možná… protože jsem slabá. Protože chci věřit, že se může změnit. Možná… protože ho pořád nějakým způsobem miluju.“
„A nebo protože se bojíš být sama,“ namítl jsem jemně, ale pevně.
Její oči se na mě na okamžik zabodly, pak se odvrátila zpátky k oknu. „Možná,“ připustila tiše. „Možná máš pravdu.“
Vlak se zhoupl na kolejích a její pohled se dál toulal po krajině. Já jen seděl a přemýšlel, co by udělala, kdyby měla stejnou radu, jakou před chvílí dala mně.
Nákladní vlak pomalu zastavil na malé, opuštěné stanici uprostřed polí. Řidič si protáhl ztuhlá ramena a sáhl po termosce s kávou, kterou měl položenou na ovládacím panelu. Byl asi třicet kilometrů od Štětí, a i když věděl, že by měl pokračovat, krátká pauza mu přišla vhod. Lokomotiva tiše odpočívala, zatímco její těžká kola se leskla v odrazu staničního světla.
V kupé 218 paní zavřela knihu, kterou si četla, a začala pomalu balit své věci. Štětí bylo jen pár zastávek od místa, kde vlak právě projížděl, a ona nechtěla spěchat. Upravila si kabát, pohladila hrnek od kávy a zkontrolovala, zda nezapomněla mobil. Venku déšť polevoval, ale obloha zůstávala temná a těžká.
Dívka naproti mně zírala na svůj telefon, který jí stále ležel v klíně. Vypadala nejistě, ale v očích se jí mihl náznak rozhodnutí.
„Myslím, že bych mu měla dát druhou šanci,“ řekla tiše, aniž by zvedla pohled. „Mám ho pořád ráda. Věřím, že když mě má opravdu rád, tak se kvůli mně změní. Tohle, že mi teď napsal… to přece něco znamená. Znamená to, že si uvědomil, co udělal. Že chce dát věci do pořádku.“
„A co když ne?“ zeptal jsem se opatrně. Nechtěl jsem, aby to vyznělo jako útok. „Já ti nechci nic zakazovat, ale… po tom všem, co jsi říkala. Že ses rozhodla posunout dál, že ten vztah už ke konci nebyl tím, co tě dělalo šťastnou. Že on už nebyl ten kluk, do kterýho ses zamilovala. Má to smysl? Co když to udělá znova? Co když se nic nezmění a akorát se tím zase ublížíš?“
Zvedla hlavu a podívala se na mě. Její pohled byl smutný, ale rozhodný. „To risknu,“ odpověděla po chvíli. „Protože jestli ho mám pořád ráda, tak si myslím, že bych měla. Vždycky je šance, že to vyjde. A kdybych to aspoň nezkusila, nikdy bych si to neodpustila.“
Mlčel jsem. Nebyla to moje věc, neměl jsem právo jí říkat, co má dělat. Ale její slova mi připomněla něco, co jsem sám kdysi cítil. Tu hloupou, naivní víru, že láska může překonat všechno.
„Možná máš pravdu,“ řekl jsem nakonec. „Možná si druhou šanci zaslouží. Ale je to jeho poslední šance, víš? Jestli tě zklame znova, budeš muset být ta, kdo udělá definitivní rozhodnutí.“
Přikývla, ale vypadala, že o tom pořád přemýšlí. Venku vlak zvolnil rychlost a déšť znovu zesílil, kapky hlasitě bubnovaly na sklo, jako by chtěly přehlušit ticho, které mezi námi na chvíli nastalo.
Telefon jí znovu zavibroval. Automaticky po něm sáhla a podívala se na displej. Její výraz se změnil, něco mezi překvapením a náhlou nervozitou.
„Co píše teď?“ zeptal jsem se.
Zvedla pohled, chvíli mě zkoumala, jako by přemýšlela, jestli mi to má říct. Nakonec přikývla a odložila telefon na sedadlo vedle sebe. „Že mě vyzvedne na nádraží. Ve Štětí.“
„A chceš, aby tam byl?“ zeptal jsem se opatrně.
Zavrtěla hlavou, ale hned potom pokrčila rameny. „Nevím. Asi jo. Možná. Pořád to zvažuju. Víš, je to docela narychlo. Někdy mi přijde, že jsme všichni tak strašně mladý, že vlastně ani nevíme, co děláme. Naše rozhodnutí… nemusí dávat smysl. Někdy to prostě děláme, jak to cítíme, a doufáme, že to vyjde.“
„Ale co když to nevyjde?“ zeptal jsem se. „Co když tě zklame znova?“
„Tak se zase seberu a půjdu dál,“ odpověděla tiše, ale v jejím hlase byla cítit nejistota. „Zklamal mě jednou. Vím, že by to mohl udělat znova. Ale co když ne? Co když to tentokrát myslí vážně? Jak říkám… prostě doufám.“
Odmlčela se a zhluboka se nadechla. „Příští zastávka vystupuju,“ dodala po chvíli, hlasem klidnějším, ale stále s tím náznakem nervozity, který jsem si začínal všímat pokaždé, když mluvila o něm.
Venku se krajina za oknem změnila – blížili jsme se k městu. Déšť už nebyl tak hustý, jen drobné kapky stékaly po skle, jako by zpomalily spolu s vlakem. Ve vzduchu bylo cítit, že náš rozhovor míří ke konci, stejně jako její cesta.
„Víš, ještě pořád to můžeš změnit,“ řekl jsem, a ona se na mě podívala, tentokrát se zvláštní směsí smutku a vděčnosti. „Nemusíš dělat něco jen proto, že to teď tak cítíš. Rozhodnutí, co dávají smysl, někdy nejsou ty nejjednodušší.“
Na chvíli zůstala zticha, než se znovu zadívala k oknu. „Možná jo“ přiznala. „Ale víš co? Někdy chci prostě věřit tomu, že i když rozhodnutí nedávají smysl, pořád nás někam vedou. A možná je to místo, kde nakonec budeme šťastní.“
Mlčel jsem. Její slova zněla jako něco, co by si člověk mohl říct, aby se nebál. Vlak začal zpomalovat a já věděl, že už moc času nezbývá.
Muž v dlouhém kabátu postával na perónu nádraží ve Štětí. Ruce měl zastrčené hluboko v kapsách a jeho pohled klouzal po lidech, kteří čekali na své spoje. Nenápadně, jako by jen zabíjel čas, zkoumal své okolí. Vybíral si. Když se jeho oči na někom zastavily, bylo to vždy jen na krátký okamžik, než se posunuly dál. Hledal svou příležitost. Někdo nepozorný, něčí zapomenutá taška, možná mobil položený na lavičce.
Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se, když se vlak mírně zhoupnul na kolejích. Bylo zvláštní, že jsme spolu promluvili o tolika věcech, ale tohle zatím nezaznělo.
Zvedla ke mně oči, jako by ji ta otázka překvapila, ale pak se pousmála. „Klára. A ty?“
„David,“ odpověděl jsem jednoduše.
„No vidíš,“ řekla a lehce se zasmála. „Celou dobu spolu sedíme a ani jsme se neobtěžovali s tím nejzákladnějším.“
„Lepší pozdě než nikdy,“ podotkl jsem.
Chvíli se jen dívala na kapky deště za oknem, které teď stékaly pomaleji, jak vlak zpomaloval před další zastávkou. Najednou promluvila, její hlas byl tichý, ale měl zvláštní hloubku.
„Víš, přemýšlela jsem o tom, co jsi říkal,“ začala a trochu se opřela, jako by se chtěla znovu ponořit do svých myšlenek. „O tý holce, o tom, že na ni pořád myslíš. A napadlo mě… co kdyby ses teď musel ohlídnout na celej svůj život? Jenom vteřina, ale všechno by ti proběhlo hlavou. Myslíš, že bys byl spokojenej?“
„To je dost těžká otázka,“ přiznal jsem.
„Je,“ přikývla a pak na mě upřela pohled. „A kdyby za tebou teď někdo přišel – dejme tomu, že smrt, kdybych měla být dramatická – a řekl ti, že je čas jít. Myslíš, že bys šel s myšlenkou, že jsi žil život tak, jak jsi chtěl? Nebo by ti chybělo to, co sis nikdy nedovolil udělat?“
Byl jsem zaskočený, možná proto, že taková otázka byla položena někomu, kdo ještě ani pořádně nezačal žít. „To je hodně filozofická otázka,“ odpověděl jsem nakonec.
„Možná,“ řekla s pokrčením ramen. „Ale víš co? Někdy je to fakt jednoduchý. Děláš rozhodnutí, co dávají smysl, jsou logický, správný… a nakonec zjistíš, že jsi nežil. A pak děláš rozhodnutí, co jsou šílený, riskantní nebo jen prostě divný. Ale aspoň… něco cítíš. A cítit je pořád lepší než necítit vůbec nic.“
Na chvíli zmlkla, pak se zvedla, oblékla svetr přes hlavu a vzala si z vedlejšího sedadla tašku. „Promysli si to,“ řekla, než odešla ke dveřím kupé. „Ale nechci slyšet tvoji odpověď. To je jenom pro tebe.“
Klára se na mě ještě jednou otočila u dveří kupé. Její ruce svíraly popruh tašky a na tváři měla zvláštní směs úsměvu a váhání.
„Tak… ahoj,“ řekla tiše.
„Ahoj,“ odpověděl jsem.
Chvíli tam stála, jako by chtěla něco dodat, ale nakonec jen přikývla, otočila se a zavřela za sebou dveře. Zůstalo po ní jen tiché cvaknutí a vůně jejího parfému, která se ještě chvíli vznášela ve vzduchu.
Vlak zpomalil a za oknem se objevily první světla Štětí. Dlouhé pruhy lamp na perónu rozmazané deštěm vypadaly jako neklidné hvězdy. Klára procházela úzkou chodbičkou směrem k výstupu, ale když míjela kupé 218, dveře se náhle otevřely a vrazila do postarší paní, která právě vycházela ven.
„Jejda, pardon!“ vykřikla Klára a rychle ustoupila.
Paní se zasmála a zavrtěla hlavou. „To nic, drahoušku.“ Ale když ustoupila, její kabelka se zachytila o rám dveří a několik věcí se z ní vysypalo na zem – rtěnka, kapesníčky, klíče, drobná mince.
„Počkejte, pomůžu vám,“ řekla Klára a oba se okamžitě sklonily, aby začaly sbírat rozsypané věci.
„Děkuju,“ zamumlala paní, zatímco se snažila vecpat věci zpátky do kabelky. „Ještě jsem vám cestou překážela, a teď tohle.“
„To je v pohodě,“ odpověděla Klára s úsměvem a podala jí klíče. „Taky vystupujete?“
„Ano, tady. Ve Štětí,“ přikývla paní.
„Já taky,“ odpověděla Klára, zatímco si utírala mokré ruce o svetr. Obě si vyměnily úsměv, který byl spíš formální, a pokračovaly k východu.
Nákladní vlak se konečně rozjel. Řidič opět zkontroloval přístroje a pokrčil rameny nad drobným zpožděním. Motor zahučel, těžká kola se znovu otočila a vlak se začal sunout vpřed. Déšť teď jen jemně kropil střechy vozů, zatímco dlouhá řada vagónů zmizela ve tmě.
Klára zvedla poslední věc z podlahy – drobnou minci – a podala ji paní s úsměvem. „Myslím, že to bylo všechno,“ řekla.
„Děkuju, drahoušku,“ odpověděla paní a upravila si kabelku na rameni. „Ať se vám daří.“
„I vám,“ usmála se Klára a vykročila k východu.
Z kupé jsem měl výhled na nástupiště. Skrz zašpiněné sklo se kapky deště rozmazávaly do nepravidelných čar, které místy zakrývaly detaily venkovního dění. Viděl jsem ji, jak vystoupila z vlaku a mířila k němu. Vašek, tipoval jsem. Byl to přesně ten typ, kterého bych si podle jejího popisu představil – vysoký, trochu neupravený, kapuce stažená přes vlasy, co vypadaly, že už pár dní neviděly hřeben.
Nejdřív šla pomalu, ale jakmile se jejich oči setkaly, zrychlila krok. Pak taška sklouzla z jejího ramene, nechala ji volně viset, a skočila mu do náruče. Viděl jsem, jak ji pevně objal, a bylo to, jako by na tom nástupišti kolem nich nikdo jiný neexistoval.
Nejspíš něco říkal, ale přes sklo a vzdálenost jsem neslyšel ani slovo. Jen jsem viděl, jak k ní mluví a jak ona zavřela oči. Její tvář, i z toho úhlu, vypadala klidně. Možná šťastně.
„Strašně mě to mrzí,“ zašeptal Vašek a přitiskl ji k sobě ještě silněji. „Všechno. Jsem tak rád, že jsi tady.“
Klára neodpověděla. Jen zavřela oči a nechala se unést tím okamžikem, tou známou vůní a teplem, které tak dlouho postrádala.
Na opačné straně perónu stál muž v kabátu. Jeho oči se zastavily na starší ženě s kabelkou přehozenou přes předloktí. Vypadala drobně, zranitelně, a kabelka, kterou držela ledabyle, byla jako pozvání. Muž se ohlédl, zkontroloval, jestli ho nikdo nesleduje, a pak vyrazil.
Jedním rychlým pohybem ženě vytrhl kabelku z ruky. Ta vykřikla, její hlas se roztříštil o ruch na nádraží. Muž se rozběhl pryč, držel kabelku pevně u těla.
„Zloděj!“ zakřičel někdo a za ním se okamžitě rozběhl sekuriťák.
Muž v kabátu si jeho přítomnosti všiml až později. Ohlédl se přes rameno, ztratil rytmus svého kroku, a náhle do někoho narazil.
Byli to Klára a Vašek.
Srážka byla prudká. Muž narazil do Kláry s takovou silou, že jí podrazil nohy. Vašek se ji snažil zachytit, ale jeho pohyb byl příliš pomalý. Klára zavrávorala, krok zpět, další, a pak…
Perón skončil.
Na vteřinu se všechno zpomalilo. Klářin výraz se změnil z překvapení na hrůzu, když cítila, jak ztrácí rovnováhu. Její ruce se zvedly, jako by se snažila zachytit vzduchu. A pak spadla.
Vašek zůstal stát na místě, neschopen pohybu. Jeho oči se upíraly na kolejiště, kde Klára zmizela. Sekuriťák popadl muže v kabátu, strhl ho na zem a vytrhl mu kabelku, ale chaos kolem nich zcela přehlušilo pronikavé zaječení brzd a hluk, který následoval.
Zvuk vlakové sirény mě vytrhl z té chvíle. Kola nákladního vlaku zaskřípěla o koleje, strojvedoucí se snažil brzdit, ale ta masa železa byla příliš těžká, aby mohla zastavit včas. Klára dopadla na koleje přímo pod jeho kola.
A pak bylo ticho. Hlasité, ohlušující ticho.
Můj vlak se pomalu rozjížděl. Kola pod námi se znovu roztáčela, a já pořád seděl přikovaný k sedadlu, jako by mě někdo přišpendlil na místo. Nemohl jsem pohnout ani hlavou, ani rukama, ani nohou. Jen jsem tam zíral. Okno kupé, znečištěné pruhy deště, teď rámovalo poslední pohled na perón, kde se všechno rozpadlo v jediném okamžiku.
Klára… Viděl jsem ji ještě před chvílí. Smála se. Obejmula Vaška tak pevně, jako by tím chtěla přivolat zpět všechny ty dobré chvíle, o kterých mluvila. Byl to úsměv někoho, kdo si na okamžik dovolil věřit, že se svět může napravit. Že něco zlomeného lze slepit zpátky dohromady.
A pak se všechno změnilo.
Co kdyby? Tahle otázka mi začala rezonovat v hlavě jako nekonečná ozvěna, která se nedala zastavit.
Co kdyby paní z kupé 218 vyšla ze svého místa o chvíli dřív? Nebo naopak o chvíli později? Kdyby do sebe s Klárou nenarazily, Klára by jí nemusela pomáhat sbírat ty věci z podlahy. Byla by dál od toho všeho. Možná by stála na druhé straně o pár metrů jinde, možná by už byla na cestě k východu. Muž v kabátu by do ní nikdy nenarazil.
Co kdyby ten chlap, zloděj, vůbec nepřišel? Kdyby se rozhodl, že dnes nikoho neokrade, že si prostě sedne na lavičku a počká na svůj vlak? Nebo kdyby si vybral někoho jiného? Někoho, kdo by na jeho dotyk nereagoval stejnou vlnou chaosu. Celá ta scéna – výkřik staré paní, honička, srážka – by nikdy neexistovala.
A Vašek. Co kdyby nebyl idiot? Co kdyby ji nikdy nepodvedl? Co kdyby ji nikdy nedonutil odjet? Nenapsal jí, že ji chce zpátky, že všechno napraví, že ji miluje. Bez něj by Klára neseděla v tomhle vlaku, potom by mu nespadla do náruče s tím úlevným pohledem, jako by se vrátila domů. Možná by byla úplně někde jinde. Možná by měla šanci začít znovu, bez něj.
A ten nákladní vlak. Co kdyby jeho řidič neměl zpoždění? Kdyby si nedal tu pauzu na kávu, kdyby se držel přesného harmonogramu. Vlak by už dávno zmizel v noční krajině, koleje by byly prázdné. Klára by jen zavrávorala, Vašek by ji chytil, přitáhl k sobě, a všechno by skončilo jinak. Nic by se nestalo. Vůbec nic.
Viděl jsem Vaška, jak klečí na perónu. Jeho ramena se třásla, ruce si tiskl na obličej, jako by se chtěl schovat před tím, co se právě stalo. Mokré dlaždice pod ním odrážely blikající světla nádraží, která se zdála směšně nepatřičná. Vašek vypadal jako zlomený člověk, totálně a neodvolatelně.
A přesto… přesto jsem na něj byl vzteklý. Na něj, na toho chlapa v kabátu, který prostě musel ukrást tu kabelku. Na toho řidiče, co si prostě musel dát pauzu na kávu. Na tu starou paní, co měla kabelku jen tak ledabyle přehozenou přes ruku. Na Kláru, že skočila Vaškovi kolem krku, že ho vůbec poslouchala. Na tu paní která musela vyjít z kupé zrovna v ten moment.
Na sebe. Protože jsem tu jen seděl a nic neudělal.
Vlak teď nabíral rychlost. Nádraží mizelo za oknem, světla na perónu se rozplývala do deště. Slyšel jsem hluk kol, skřípání brzd, tu tichou, otravnou melodii, která najednou působila ohlušující.
Co kdybych něco udělal? Co kdybych ji zastavil, když sbírala věci s tou paní? Co kdybych jí řekl, ať raději ještě počká, ať jde pomaleji? Co kdybych se postavil a otevřel dveře kupé? Mohl bych něco změnit?
Ale nic jsem neudělal. Jen jsem seděl, díval se a teď mě ta otázka „co kdyby“ sžírala zevnitř.
Za oknem už nebylo vidět nic. Jen tma, déšť a rozmazaná světla. Jediné, co mi zůstalo v hlavě, byla její tvář. Ten poslední pohled. Její oči, ve kterých byl strach, který přišel příliš pozdě na to, aby mohl něco změnit. Ty ruce, které se zvedly, jako by se snažily zachytit něco, co neexistovalo.
Byla pryč. Já zůstal. Ten den opravdu na dveře kupé zaklepala smrt, ale nebyl jsem to já, za kým přišla.
Hlasité předčítání
