“Ano, přesně tak!” skočil mu do věty rozdychtěně jeho netrpělivý souputník, “co na tom! Dobral jsem se své pravdy a jako klíště se jí pevně se držím. Má pravda je dnešní, ale třeba ji zítra vyměním za platnější. Co já však s tím? Musím žít tak, jak umím dnes…”
“Pozor ale,” vzal si již pozorněji naslouchající cestovatel slovo zpět, “neberte zítřek na lehkou váhu. Ano, co vím dnes, může ve své pravdivosti blednout s poznáním, kterého se doberu zítra. Pak nemohu nikdy tvrdit, že žiji opravdověji než vy, že vy jste pouze zaslepený prosťáček a že byste měl slepě následovat mé kroky. Pozor na to, pane! Nepřesvědčili jsme se my sami už tolikrát, že právě tohle je ta jediná nezlomná pravda?”
Ten, který by se již nejraději viděl u svého stolu s hrnkem silné kávy, se náhle otočil a začal se netrpělivým zástupem vyplňujícím dokonale celou uličku prodírat zpět k místu, kde spolu donedávna ve zdvořilé konverzaci seděli. Chvilku se tam rozhlížel a pak se s omluvami rozdávanými na všechny strany vrátil zpět.
„Měl jsem pocit, že jsem tam nechal klíče. Ba ne! Tady jsou!“ a zazvonil rachotícím svazkem, který vytáhl z kapsy. Pak jakoby nic navázal: „A pokud tohle oba víme, mnohem lépe se nám spolu mluví, není to tak? Jsme oba různí se svými životy, předsudky a vším tím harampádím, co s sebou den ode dne vláčíme, ale přesto můžeme vzájemně jednat otevřeněji a volně, protože sami tak dobře známe své limity a dočasnost vlastních pravd.“
A pak zas několik vteřin mlčeli. Z toho ticha je neprobudil ani stále zesilující skřípot brzd kdesi pod podlahou. Vlak zpomalil na rychlost chůze a lidé v uličce se nyní ještě nedočkavěji tlačili směrem k cestě ven z toho ocelového sevření vstříc své dnešní existenci. Pak s trhnutím zastavil a za oknem se zaostřilo pravidelné rýsování dlažby nádražního peronu.
“Není těžké si právě tohle uvědomit,” pokračoval pak tence, “mnohem obtížnější je si tohle poznání uchovat a připomínat si ho každý den. Nepropadnout vlastnímu zrovna platnému přesvědčení. To je to nejtěžší.”
“Tak tak, pane. Poznej, co můžeš, vstřebej vše a pak tím žij. A zítra začni zas znova od samého začátku. Rozhlédni se a vykroč.”
—
Dveře se otevřely a dav se vyhrnul na nástupiště, kde se ukázněně uspořádal do nekonečných hadů plazících se tím či oním směrem. Ti dva se vlastně ani řádně nerozloučili. Podali si ruce a pokusili se neprotahovat loučení déle, než to žádaly okolnosti, když jakoby na okraj prohodili několik nenápadných slov:
“Tak mám dojem, že jsme asi nakonec pochopili, jak to na tom světě chodí, no ne? A můžu vám říct, že ten můj dojem se až příliš blíží jistotě.”
“Souhlasím s vámi. A nevím jak vás, ale mě z té jistoty pořádně mrazí.”
Hlasité předčítání
