“Avšak nešlo nám jen o náš postoj k vnějšímu oficiálnímu světu. K našemu okolí. Zároveň jsem se snažil víceméně podvědomě a zcela impulzivně odhalit pravidla a zákonitosti chování jednoho k druhému, stejně jako ke starším a dospělým. A samozřejmě také k dívkám, jakpak by ne. To šlo prostě samo sebou. Byl jsem kluk, jeden z mnoha tam u nás, nijak výjimečný, v partě ale nepřehlédnutelný, a žil den za dnem, ať už přinášel a odnášel cokoliv. Ať jsem od něj chtěl to, či ono, ať projevil svou štědrost, či ne. Nepochybuji, že ostatní prožívali v jádru to samé. V místě, kde jsem se narodil a po dlouhá léta vyrůstal, tak žili jistě všichni. Nedokážu si představit, že by tomu mohlo být jinak a jen stěží by mě o tom tehdy někdo přesvědčil. Všechny jsem je tam přece tak dobře znal. Nikdo se nevymykal. Jistě, sem tam pochytil jsem něco i jinak než tak říkajíc v poli života, snad ve škole či sledování televize a četby nemnoha poutavých knih, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že to nebylo to nejdůležitější. Jen jakési kosmetické dokreslení toho všeho důležitého, co jsem pochytil a osvojil si tam venku s kamarády.”
“A byl to jistě ten nejvhodnější způsob, jak by dítě mělo poznávat tu šíři světa, kterou je mu vzhledem k jeho věku dovoleno poznávat. Tam, venku, společně s ostatními, podobně nezkušenými, dychtícími po seznámení s neznámem, které nás obklopuje, pohlcuje a do nitra jednoho každého prostupuje. Jak jinak se naučit, jakým způsobem v něm obstát? Jak se připravit na vše, co nás v životě čeká? Jak jednat, aby ten náš čas, energie a hmota využity byly účelně k našemu prospěchu. Mně se takový způsob v mém životě skvěle osvědčil. No ano. Tak to vše mi, pane, proletělo hlavou společně s těmi dětmi v uličce kolem nás. Ale i vy jste se zamyslel? Nemám pravdu? Nesouhlasíte snad s některým z mých slov?”
Tak zašle, košatě a květnatě skutečně hovořil. Úplně jako vypravěč starodávných příběhů. Nejprve jsem měl co dělat, abych v tom jazyce dokázal přijmout vše, co hodlal sdělit, ale stačilo pár prazvláštně pokroucených obratů a již jsme plynuli na společné vlně. A ač jsem se při takové dovednosti nikdy dosud nepřistihl, neboť by mě na to ostatní jistě již dávno upozornili, pokračoval jsem volně stejném stylu. Nevykládejte si však toto mé chování jako projev jasný submisivní podbízivosti. Kdepak. Nic takového. Právě naopak. Stále silněji jsem totiž cítil, že tímto stylem hovoru dosáhneme vyšší míry porozumění, neboť závažnost našich slov si toho žádala s nezadržitelně vzrůstajícím důrazem.
“Je to tak, i já si vybavuji ty hloučky rozjívených kluků prohánějících se mezi paneláky šedivého sídliště, na němž jsem vyrůstal. Občas jsem na ně také narazil. A čas od času se k nim i připojil, pokud mě tedy vzali mezi sebe. Věřte mi, tu a tam k tomu došlo. A mohu potvrdit, že se člověk v takové skupince leccos naučí a mnohé pozná. Musím však přiznat, že v těch časech a vlastně nikdy v mém životě nešlo o jedinou metodu, jak se seznámit s tím vším, co svět kolem nabízel. Tu hlavní jsem si však vědomě a svobodně vybrat nemohl. Prostě jsem vzhledem k mé nátuře nebyl schopen jinou uplatnit úspěšněji. Osvojil jsem si ji tak zcela přirozeně a snažil se využít jejích kladů, jak jen to bylo možné. A snad tomu tak bylo nejlépe. Mé dosavadní zkušenosti jen potvrzují, že založení mé osoby nejvhodněji její postupy vyhovovaly.”
Hlasité předčítání
