“Od malička trávil jsem jen zlomek času ve společnosti ostatních. Méně s vrstevníky než staršími, dospělými. Možná jsem prostřednictvím jakéhosi instinktu vnímal, že znalosti, o které se se mnou dělili, jsou pro rozvoj mé vlastní existence nenahraditelné. Co vám ale budu složitě vykládat, prostě jsem se uvnitř cítil mnohem spokojeněji. Uvnitř, ale jistě ne osamělý. To v žádném případě ne. Nikdy jsem nepropadl dotírajícímu dojmu, že mně obklopuje vzduchoprázdno, prosté všech podnětů, myšlenek, zábav a pocitů. I když jsem byl sám, tomu všemu jsem dovolil mě navštívit. Třeba jiným způsobem. Ne tak živelným a okázalým, ale co je na tom zlého? Ano, ptám se, jako bych si tím sám nebyl jistý. Tak jsem trávil své dny s knihou v ruce, před televizní obrazovkou, zřídkakdy v knihovně či kině. Ale nepředstavujte si mé dětství jako záměrně neproniknutelnou izolaci. Nic takového. Šlo zkrátka o součást přirozeného vývoje mé osoby. Ve svém uzavření jsem neprožíval nic děsivého. Nijak jsem si však ani po společnosti nestýskal. Tu, jakou jsem potřeboval, jsem kolem sebe vždy našel. Jen jsem ji zkrátka potřeboval o něco méně, než kupříkladu vy, pane.”
“A jak jsem rostl, vše to, co jsem doposud vstřebal, vytvořilo v mé duši vzdouvající se přetlak pocitů, dojmů a myšlenek jistě zcela obyčejných až tuctových, avšak síla jejich neodbytnosti trvala na tom, aby spatřily světlo světa. Jak jim to ale umožnit, když skoro není, s kým alespoň těch pár slov prohodit? Tak se kupily na mém stolku výkresy a obrázky, aby byly později následovány malbami složitějšími, prokládanými slohovými pracemi, povídkami a jednoduchými skladbičkami. No co vám budu vypravovat, naprostá většina, snad skoro nic z toho nestálo za nic a jistě se nezachovalo. A je to tak dobře. No, co naděláte. Pramálo.”
—
Exploze dívčího pláče jako rána bičem rozčísla hutný vzduch vyplňující vagon následována unudlanou holčičkou s obličejem plným slz. Chlapec se zaraženě šoural v opatrné vzdálenosti několik kroků za ní. Nepodíval se ani doleva ani do prava. Styděl se. Zato ona se nestyděla vůbec. Dávala své utrpení na odiv všem cestujícím, ať už je to zajímalo, nebo ne. Vrátili se tak na své místo k matce, která se po nich netrpělivě rozhlížela, snažíc se nevnímat vyčítavé pohledy směřující k ní z okolních sedaček. Matka je okřikla s okázalým důrazem, aby bylo všem jasné, že není lhostejná povyku, který její děti ztropily. Ty se jí snaží jeden na druhého stěžovat, ale nemá to smysl. Matka nevnímá. Oba se proto usadí naproti sobě. Sedí. Chlapec se sestry s mizerně předstíranou nenápadností dotýká pohledem. Zlobí se ještě? Nebo už ne? Náhle k ní natáhne ruku. V pozvolna se rozevírající dlani zazáří bonbon. Podává jí ho. Zadívá se sestře do očí a na okamžik v napětí strne. Po chvilce procitne a to už sedí vedle ní. Holčička sladkost převaluje z jedné tváře do druhé, zatímco si povídají o světě míjejícím se jako nekonečně rozmazaná fotografie za oknem vagonu.
“Tak vidíte, nic se nejí tak horké, jak se upeče. Až postupem života jsem si toto pravidlo se vší jeho moudrostí osvojil a téměř nikdy mě nezklamalo. Ale to se ví, nebylo tomu tak vždy. Sotva mi začaly rašit první vousy na bradě a parta skřehotajících mladíků mi začala být v určitých ohledech těsná, rozhlédl jsem se kolem sebe a tu jsem poznal, že i mimo můj dosavadní chlapecký kolektiv nacházejí se zajímavé podněty k trávení volného času. Jako by mi nám svět otvíral nové příležitosti k ochutnávce dalších z jeho půvabů. Tedy, ne že bych dívky do té chvíle ignoroval. To skutečně ne. Avšak ony doposud tak nějak nepůsobily jako objekt hodný mé pozornosti. Ano, občas se člověk za rohem našeho domu dozvěděl od spolužačky poutavé informace z oblasti dosud nepoznaných stránek lidské anatomie, avšak tato má studia probíhala spíše namátkově a nikterak soustředěně. Nyní jsem byl plně rozhodnut dobýt toto pole lidské zvídavosti, jež se právě teď jevilo jako vhodné k soustředění všech mých smyslů. A kupodivu i mí dosavadní společníci začali být těmito vědami tehdy lákáni, a tak o sdílení zkušeností, o konzultace a řešení, jak překonat nepříjemnou či trapnou překážku, jež se objevila na cestě k cíli, skutečně nebyla nouze.”
Hlasité předčítání
