„Hele, ty mladej, je vidět, že ti to myslí, když sis pořídil ten sešit. Nech si dvě strany volný pro hromadný informace a každý další list si nadepíšeš příslušným státem. Začneme hned Německem… Do prdele, viděl si toho vola, co udělal? Asi se chce zabít, kretén“. Okomentoval nebezpečné řízení jiného řidiče a pokračoval: „V Německu se jezdí na dálnici osmdesát, ale normálně tolerujou devadesátku. Na ostatních silnicích je šedesátka a jezdíme sedmdesátkou. V obcích je taky padesát jako u nás a bacha, v každý druhý je radar. Na tohle jsou Němci hákliví. Umíš aspoň trochu nějaký řeči?“ Po pravdě jsem odpověděl, že němčinu a angličtinu ovládám obstojně a francouzštinu se španělštinou částečně. „To jsi borec. Já mluvím německy jen v sebeobraně. Kdyby ti náhodou vyplivla tahleta krabička na snímání německý dálnice, tak hned zastav u nějaký pumpy a tam jsou takový mašinky, kde se dá zaplatit každej úsek hotově… Ty vole, to je fáro, co? Jo, a kdybys vezl nějakej odpad, musíš mít v Německu otevřený áčko. To je ta cedule na masce. Hele, tady je pěknej výhled. Jestli tu budeš někdy dělat pauzu, jdi se mrknout po tý cestičce, co vede z parkoviště. Hele, bagouni, zase někoho lapaj. Kdyby si radši našli pořádnou práci. To buď rád, že už jsou zrušený hranice, to bylo dílo. Celní papíry, čekání ve frontě a posraný stráně.“ Nejhorší bylo, že jsi se neměl ani kde vysrat a umýt. Představ si frontu kamionů dlouhou asi tak sedm kilometrů a okolo rovina a zoraný pole. Poskakuješ pět set metrů za hodinu, a když to na tebe přijde, abys vyhrabal díru v zemi, jako nějakej čokl. Ty nejhorší rychlovky se řešily tak, že sis zalezl pod auto a tam to udělal. Ostatní vozy pak celou tu tvoji hromádku rozjezdily. A auta? Dneska jsou už skoro vybavený, ale dřív měl v kabině lednici jen ten nejbohatší. Žrali jsme suchý, a nebo to, co se nekazí a v létě chlastali minerálku, která měla třicet stupňů. Vono stejně to ani dneska není úplně dotáhnutý do konce. Třeba pití. Vidíš tady nějakej držák na pití? Nevidíš a přitom pije každej a furt. Petka s limčou ti lítá po kabině a někdy se stane, že ti i vlítne pod nohy. To je pak fofr. Jo, jsou ve dveřích takový kapsy, ale tam se dvoulitrovka nevejde. A teď si ale vem, že v každým autě bez rozdílu najdeš popelník a elektrickej zapalovač. No není to na hlavu? Řeknu ti, že já potkat nějakýho toho navrhovatele kabin, tak mu rozbiju držku a nechám ho měsíc řídit, aby poznal, že má uvažovat jinak.“
Občas Pavel uhnul od vysvětlování do soukromých věcí, abychom se nebavili jen o práci a lépe se poznali. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že byl minulý týden jedním z řidičů, které jsem potkal na schodišti a všichni, co mě viděli, si mysleli, že jsem z berního úřadu, nebo že jdu firmu odkoupit. Řekl, že kdyby tušil, že s ním dnes pojedu do Belgie, dal by výpověď.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptal se, když chroustal brambůrky. „Mikuláš.“ Odpověděl jsem a chtěl jsem začít mluvit o něčem jiném. „No a jak dál? Já jsem Chodil.“ Snažil jsem se vyhnout svému příjmení a zažertoval jsem: „Kam?“ Bylo vidět, že je na tuto reakci zvyklý a odpověděl naprosto v klidu. Řekl (s prominutím): „Do prdele, ty vole.“
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.