Do Irska
Ráno jsem přesedl z Natálky do Květáku. Milijardovi jsem předal druhé klíče od Natálky s tím, že ji může používat, ale jestli mi ji zničí, tak zničím já jeho. Dohodli jsme se, že při mém dojezdu bude Natálka na dvoře, abych mohl jet v klidu domů. Milijarda samozřejmě souhlasil a před odchodem podotkl jen jedinou větu, která mě však dohnala k slzám: „Ty se mi snad zdáš?“ Nasedl jsem do Květáku a uviděl nad volantem kresbu, kterou jsem dostal od princezny. Lehl jsem si na lehátko a hlasitě brečel. Po několika minutách mi na dveře zabouchal Kolba. Utřel jsem si slzy a vyrazili jsme na nakládku.
Po naložení jsem zastavil doma, abych nabral Barborku. Měla tašku větší, než byla kabina kamionu. Nacpali jsme jí dovnitř a Bohunka nám zamávala. Pro jistotu jsem se ještě zeptal, jestli má pas a když ho vyndala a ukázala, vyjeli jsme.
Cesta přes Německo ubíhala a Barborka si jen užívala jízdy. Upozorňoval jsem jí na různá úskalí naší práce a na krásy a zvláštnosti okolní krajiny. Barborka jen mlčky přikyvovala a dívala se na mě stále s větším obdivem. Chvílemi jsem si připadal, jako Kecal, ale když jedete okolo města Schweinfurt, musíte přeci upozornit, že se to česky řekne Svinibrod. Při první pauze namazala chléb a uvařila kávu. Ono nakonec bude fajn, když nebudu v této těžké době sám. Pomalu a jistě jsem si na přítomnost Barborky začínal zvykat.
Ve středu jsme vyjeli z německého Aachenu. Zeptal jsem se Barborky, jestli ví, jak se česky řekne Aachen. Kupodivu mi správně odpověděla, že Cáchy a já zjistil, že bude asi sečtělá. Nechtěl jsem jí zkoušet, ale když už jsme na toto téma začali, ptal jsem se i na jiná města. K mému překvapení však věděla všechna pojmenování evropských měst, jako jsou Firenze (Florencie), Basel (Bazilej), Metz (Méty), Bautzen (Budyšín), Zittau (Žitava), či Mainz (Mohuč). Navíc mě dostala svými znalostmi a já byl ten, který nevěděl, že se Gorlitz řekne Zhořelec a Meissen (Míšeň). Úplně mě však odzbrojila, když se mě zeptala, jestli vím, kde byl Ital, když řekne, že byl v Monaku. Monako je u mě Monako a nikdy by mě nenapadlo cokoli jiného. Barborka však vítězoslavně prohlásila, že italsky Monaco se jmenuje německé město Mnichov. Těmito slovními hrami jsme si krátili cestu a při příjezdu do přístavu ve francouzském Dunkerque jsem zjistil, že se mi její přístup k životu líbí. Nechtěl bych mluvit o lásce či toužení, na to jsem byl až příliš otřesen smrtí svých milovaných, ale začínal jsem Barborku ctít jako kamarádku. Možná spíš jako mladší sestru. Byl jsem rád, že jela. Nakonec je opravdu lepší, když nemám čas na přemýšlení. Jen bych se trápil a Barborka dokáže vycítit, jestliže se na delší dobu zamyslím. Hned mě vytrhne z mého tichého smutku nějakou vtipnou poznámkou.
Po přeplavení přes La Manche jsme ještě jeli celou čtyřku, abychom k večeru zaparkovali u města Birmingham. Kolba si po večeři uvařil kávu a posadil se k nám do vozu. Vzal si s sebou kytaru a já se ho při jeho hudební produkci snažil doprovázet na klarinet. Bohunka krásně zpívala a rytmus držela tlučením se dvěma lžícemi. Říkala tomuto nouzovému bicímu nástroji lžíce hamoucnice. Do noci jsme zpívali. Bylo veselo a před usnutím jsem ve tmě Barborce pochválil její zpěv. Neodpověděla a jen zašeptala ze svého lehátka nahoře malou slovní hříčku: „Dobrou brou brouku.“
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.