„Á pán se před jízdou posilnil?“ Řekl, když se podíval na výsledek testu. Trval jsem na tom, že jsem abstinent a že jim přístroj asi zlobí.
„Tak zlobí, no v tom případě budete muset jet s námi na odběr krve, abyste to dokázal.“ Podotkl pobaveně mladší z policistů a ukázal mi směr k jejich Škodovce. Vzal jsem si doklady, zamkl auto a nasedl do policejního vozu. Věděl jsem, že jsem před jízdou nepil a zkusil jsem zažertovat. „No to je pěkný, zase dostanu poznámku od třídní za pozdní příchod.“
Policista, který neřídil, se otočil a posměšně prohlásil, že se s třídou zřejmě budu muset sejít někdy jindy. Bylo na něm vidět, že nemá smysl pro humor, což se mu ani při jeho zkušenostech s opilými řidiči nedivím.
Seděl jsem na tvrdé dřevěné lavičce v čekárně a připadal jsem si jako terorista. Nemohu říci, že by se mi tato životní zkušenost zrovna líbila, ale konečně mám opravdovou svobodu. I když je to neuvěřitelné a mnozí z vás jistě zapochybují o mém duševním zdraví, já si v tu chvíli opravdu připadal jako svobodný člověk. Po dlouholetém životním stresu, ve kterém mě mí rodiče permanentně udržovali a při kterém jsem nesměl ani pomyslet na věci zakázané, natož je prožít, či s nimi jen souhlasit či nesouhlasit, se mi otevřel svět, jež je sice zlý a neúprosný, ale ve kterém si sám mohu rozhodovat, zda se cítím být zločincem, či zda zločincem budu. Inu, taková je výchova, proti které není obrany. Moje dosavadní životní krédo znělo „Žij tak, abys nebyl na obtíž a nepřekážel jiným. Poctivost a píle se ti odmění. Svoboda jednoho začíná tam, kde svoboda druhého končí.“ Jenže tato pravidla mi vnutili rodiče. Bože, jak se nyní dva měsíce od smrti matky hříšně projevuji a nejradši bych znectil celou její výchovu. Tyto myšlenky mě natolik ovládly, že jsem se asi přestal kontrolovat a do prázdné zdi jsem plnou silou zakřičel.
„Já chci být zločincem!“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že nejsem v místnosti sám, a že mě mé myšlení předběhlo, ale bylo pozdě. Starší z policistů se na mě obrátil a pokýval hlavou.
„To není problém, řekněte a my se vám o to postaráme. Zřejmě jsme vás měli odvézt spíš do blázince, co?“ Nejsem psychiatr, ale tentokrát jsem o sobě poprvé od narození zapochyboval. Mé myšlení bylo vždy podmiňováno logikou, svědomitostí a cílevědomostí, teď však se k těmto vlastnostem přidaly ještě další a těmi byly svobodomyslnost, svébytnost a vlastní rozhodování. Nevím, jak s těmito komponenty pracovali jiní lidé. Například Havel, Palach, anebo tatíček Masaryk, ale já v tu chvíli věděl, že svoboda není o tom, že si můžu zajet do Paříže, ale také o tom, že si na vlastní ústa mohu říci třeba „Císařpán je vůl“.
Kdysi v mládí, když mi bylo nějakých patnáct let, jsem byl se svou sestřenicí na mejdanu. Akce se odehrávala v nějaké podřadné restauraci, za výčepem, kam hosté nemohli, a tak majitele neohrožovalo nebezpečí kontroly, která by jej mohla pokutovat za nalévání alkoholických nápojů nezletilým. Po několika hodinách bouřlivé zábavy se pár výrostků rozhodlo, že v zábavě budou pokračovat v soukromí u jednoho z nich. Navrhli, že půjdeme k nim domů, kde bude veselí pokračovat. Sestřenice byla krásná a žádoucí dívka. Tudíž se nedivím, že ji mládenci přemlouvali, aby se k nim přidala. Ona však nesouhlasila. Buď se bála navštívit domácnost z důvodu vlastní bezpečnosti, nebo se jí nechtělo. Tu se na mě obrátil jeden z organizátorů této akce, abych svým svolením potvrdil, že do toho půjdeme. Otázka mě neuvěřitelně překvapila. Dodnes jsem jen přitakal svým rodičům a nikdy se mě nikdo na nic neptal. Neuměl jsem rozhodovat a nejspíš jsem ani netušil, že rozhodovat mohu. Když si uvědomíte, že mi bylo patnáct let, asi se podivíte, jak asi má výchova probíhala, ale byl jsem opravdu zakřiknuté dítě bez vlastního názoru.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.