Pozitivní
Výsledky dopadly pozitivně. Nevím, jestli tomu rozumíte a dokážete s celým tím obsahem této krátké zprávy odhadnout, co to pro mě znamená, ale radši to zopakuji ještě jednou. Výsledky dopadly pozitivně.
Policisté se na mě podívali silně opovržlivě, že bych se sám styděl, ale já jsem v tom byl nevinně, a tak jsem jejich pohledy jen zaznamenal a nakonec jsem si sedl a dal hlavu do dlaní.
„Pane řidiči, tentokrát vám to neprošlo a nezbývá mi, než abych vám odebral řidičský průkaz, protože jste před jízdou požil alkohol. Ostatní formality se dozvíte na obecním úřadě. Na shledanou.“ Řekl a oba se spokojeným výrazem odešli. Díval jsem se za nimi s nechápavým výrazem okradeného dítěte a docela nedůležitě jsem zašeptal své přesvědčivé: „Ale já jsem nepil!“ A ještě tišeji jsem špitnul: „Radši sbohem.“
Seděl jsem v čekárně na lavičce a nevěděl, co si mám myslet, jak mám reagovat, jestli je to nějaká hra, skrytá kamera, nebo se mě jen někdo snaží ponížit, ale žádná pomoc, reakce či humorné vyústění nepřicházelo. Vyběhl jsem z budovy a jen taktak dohnal a zastavil odjíždějící policisty.
„Ale já nic před jízdou nepil, vždyť jsem proboha abstinent, řekněte jim to, přeci mi nemůžete vzít řidičák. Já ho potřebuji k výkonu povolání…“ Na ty netečné a posměšně urážlivé pohledy do smrti nezapomenu. Není na světě nic hroznějšího, než když si vás někdo zaškatulkuje a pak podle toho i jedná. Těmito policisty jsem byl odsouzen k obrazu člověka, který požil před jízdou alkohol a teď to trapně zapírá a navíc se svým hereckým uměním snaží celou situaci zvrátit.
Byl jsem ve stavu opilosti, ale ne tělesně, nýbrž duševně. Přece mi nemůžou vzít řidičský průkaz na základě nedokonalé metody, která není sto, aby změřila mou momentální schopnost řídit vozidlo. Nezbývá, než abych zapnul všechny své normálně myslící okruhy a reálně zhodnotil svou situaci. Sedl jsem si na nejbližší lavičku a přemýšlel, jak to všechno vlastně asi proběhlo.
Za á, nepil jsem a o tom vím. Za bé, nepil jsem a nemám důkaz, že tomu tak je. Za cé, nikdo mi nevěří. Za dé, musím někoho přesvědčit. Za é, musím se bránit. Ani nevím, kde se ve mně ta síla vzala, ale nejspíš to bylo dáno tím, že jsem byl celý život poctivým úředníkem, jež by se stěží uchýlil k jakékoli nepoctivosti, a podle stavu svého vychování jsem poctivost bral za nejdůležitější mravní základ. Byl jsem rozhodnut bránit se za jakoukoli cenu.
Vrátil jsem se a zaťukal na dveře laboratoře, v níž jsem byl opravdu nesmyslně obviněn. Otevřela mi suchá, hubená středoškolačka, která si tu zřejmě odpykávala povinnou praxi, a já se jí snažil vysvětlit svůj problém. Když po pěti minutách mého přesvědčování nehodlala ze svého stanoviska slevit ani píď a navíc mě varovala, že když budu s obtěžováním pokračovat, upozorní ostrahu, přestal jsem ji přemlouvat a zavolal jsem Pavlovi, jestli by mi mohl pomoci.
Přijel okamžitě. Nasedl jsem k němu a snažil jsem se mu vysvětlit celý můj problém.
„Podívej, kamaráde, abych byl upřímnej, ještě jsem se nikdy nesetkal s někým, kdo nechlastá a kdo nezapírá. Jestli ti mám nějak pomoct, vybal pravdu, nebo se laskavě obrať na někoho, kdo věří pohádkám.“ Řekl Pavel a já teprve teď pochopil, že nejsem obětí nějakého vtipu, ale samotného pánaboha, který mě jen zkouší, aby mi před nebeskou bránou mohl říct: „Obstál jsi.“ Popřípadě „Neobstál jsi.“
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.