„Já ti dám na hlídání dítě a ty mě rušíš při práci svým chrápáním.“ Šeptala s úsměvem, aby neprobudila Květušku.
„Promiň, ale ty pohádky mě uspaly.“ Omlouval jsem se a šel s ní do kuchyně.
„Překlad mám hotovej a odeslanej.“ Zářila Květa.
„To jsi s tím byla rychle hotová.“ Odpověděl jsem.
„Rychle? Vždyť jste spali skoro tři hodiny. Květušce se nedivím, poslední dobou toho moc v klidu nenaspala, ale ty jsi mi nějakej spáč.“ Podivil jsem se nad tím, kolik už je hodin a posadil se na židli. Květa toho využila a sedla si naproti. „Teď mám zase já pár neujasněných věcí. Souhlasíš s tím, abysme tu bydleli, v podstatě tu budeme, jak jsi řekl, jako partneři se vším všudy. Takže za prvé, v koupelně kape kohoutek, dveře do spižírny nejdou pořádně zavřít a v našem pokoji upadl kryt do komína.“
Řekla to vše důrazně a přesvědčivě, že jsem vstal a šel tyto nedostatky odstranit. Když jsem s prací skončil, volala mě Květa k obědu. Bylo pozdní odpoledne a už mi skoro kručelo v břiše. Přišel jsem ke stolu a všiml jsem si, že Květuška sedí na židli vkleče, aby byla výš a mohla jíst. Hned mě napadlo, jak tento problém vyřešit a došel jsem do pokoje pro asi dvaceticentimetrový pevný polštářek, na který jsem princeznu posadil. Byl jí akorát. Večer byla bouřka a Květy mě poprosily, jestli bych si mohl lehnout k nim do pokoje, na volnou pohovku, že se bojí. Přinesl jsem si věci a zalehnul. Ještě jsem zavolal Pavlovi, abych se zeptal, jak to vypadá s naším odjezdem a on mi oznámil, že mám být ráno v devět na place a že pojedeme do Anglie.
„Na této válendě jsem spal naposled, když mi bylo asi osm.“ Rozpovídal jsem se, po zhasnutí světla. „Tam, kde ležíte vy, spali mamka s taťkou a já tady byl za trest, protože jsem předchozí večer tajně utekl z postele a šel za kamarádem, se kterým jsme měli domluveno, že si uděláme benátskou noc. Ani jsme nevěděli, co to benátská noc je, ale znělo to romanticky, a tak jsme si sedli na kopec a koukali mlčky na město. Ten večer, když jsem tady musel s rodiči spát, mi oba dali hrozné kázání a já tuhle válendu od té doby nenáviděl.“ V šeru jsem zahlédl, jak se Květa zvedla a s dekou v ruce došla k mému loži. Naklonila se ke mně a pošeptala. „Už spí, mohla bych k tobě?“ Uvolnil jsem jí místo a ona si lehla zády ke mně. „Víš co je divný?“ Pošeptala do ticha: „Květuška nikdy moc dobře nespala a v noci se vždycky budila, ale tady spí jako Šípková Růženka.“ Položil jsem jí ruku na rameno a ona se otočila. V občasných záblescích světla z blesků jsem uviděl její krásně veselé a teď možná i trochu toužící oči. Pohladil jsem jí prstem po nose a trochu se nadzvedl. Než se naše těla spojila polibkem, zeptala se: „Nebudeš toho litovat?“ Zašeptal jsem jí do ucha, že když už se vším všudy, tak pořádně a pak následovalo jen tiché vzdychání.
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.