Ráno v šest mi zazvonil budík a já se obrátil ke Květě. Neotevřela své ospalé oči a jen náznakem zašeptala: „Jdi se umýt a já ti zatím připravím snídani.“ Vstal jsem a než jsem místnost opustil, ještě jsem se vrátil, políbil jí na čelo a zašeptal: „Vstávejte, slečno, nebo se neudržím a budu ještě pokračovat.“ Opět neotevřela oči a jen řekla: „Jestli máš ještě chvilku, prosím tě, pokračuj.“
Do koupelny jsem odcházel po půlhodině. Než jsem se umyl, oblékl a připravil si tašku s věcmi, byla na stole smažená vejce a Květa už něco zkoumala v notebooku.
„Obleč se, pojedeš se mnou.“ Řekl jsem a začal jíst. „Nemůžu s tebou jet, i když je tu babi.“ Prohlásila nechápavě a já mezi teplými sousty vysvětloval: „Pojedeš se mnou jen na firmu, abys viděla, kde je a abys pro mě mohla přijet, až zavolám. Auto budeš potřebovat, tak nevím, proč by mělo stát zamknuté na parkovišti.“ Podívala se na mě s tím svým úsměvem, který po ní zdědila princezna s pokrčeným nosíkem a já na ni mrkl. Pomalu obešla stůl, chytla mě za hlavu a s malinkou slzou u oka mi pošeptala: „Ty se mi zdáš. Miluju tě.“ Dělal jsem, jako že neslyším a pokračoval. „V horním šuplíku jsou peníze, kdybys potřebovala, vezmi si. Jenom mám prosbu, abys do sešitu, který tam leží, zapsala datum a na co to bylo. Žádný detaily, jen zhruba, a teď už pojď, abych nepřišel pozdě.“
Cestou do práce jsme se zastavili v obchodě a já si koupil svůj první notebook. Bez pomoci Květy bych to asi těžko zvládl, neboť jsem na počítače trochu dřevo. Květa mi doporučila, abych mu dal jméno. Slovo notebook nebo laptop jsou ošklivé a počítač nám pomáhá. Zaslouží, abychom mu dali jméno. Prý tomu svému říká Adam. Je to totiž její první laptop. Když už s ním budu muset strávit tolik času, stane se vlastně mým miláčkem. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem jí řekl, že mu budu říkat Milouš. Později jsem ocenil tento název. Než jsem se ho naučil ovládat, choval se jako klacek a připomínal mi svým vzdorným chováním Milouše ze Saturnina. Byl vzpurný a než jsem ho zkrotil, nabídl mi tisíc možností, které by se daly přirovnat ke striktnímu chování tety Kateřiny.
Před firmou jsem vystoupil z auta a Květa si přelezla na místo řidiče. Naposledy jsem ji políbil a s taškou na rameni stoupal po schodech ke kanceláři. Slyšel jsem, jak nastartovala, otočil jsem se, abych jí zamával. Bylo to však zbytečné. S bravurností závodníka otočila vůz na parkovišti, jako by v něm seděla celý život a zmizela rychlostí větší, než byla v této ulici povolená. Díval jsem se za ní a modlil se, abych tohoto činu nelitoval.
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.