V pátek ráno jsem na parkovišti zjistil, že mi kdosi v noci prořízl plachtu a díval se, co vezu. Nechápal jsem počínání dotyčného, ale zřejmě jde o narušeného jedince, který si myslí, že každé auto vozí něco, co sedá vypít, sníst, či prodat. Nebyl jsem totiž jediný. Cestou na toaletu jsem uviděl, že i sousední vůz má podobnou vizitku a další měl u vozu policii, kterou zavolal, neboť vezl něco, co se nenechavci zamlouvalo, a přišel o část nákladu. Pro jistotu jsem zkontroloval traktory, ale zdálo se být po této stránce vše v naprostém pořádku. Mohu však poděkovat dotyčnému, že mě donutil otevřít vrata a nakouknout dovnitř, neboť jeden z kurtů, kterými byl traktor připoután, se uvolnil a při další jízdě by se zřejmě následkem poskakování a zatáčení mohly traktory poškodit. Nevím, jestli si dovedete představit to znechucení z toho, že si někdo dovolí živit se, či spíše přiživovat na úkor jiných, ale dlouhou dobu jsem řídil, aniž bych vnímal krajinu.
Myslel jsem na zlo světa a nebylo mi z toho pocitu zrovna nejlépe. Vše mě přešlo, až když jsem projel města Nancy a Toul. Na delší dobu se otevřela krajina se zrajícím obilím, s loukami, s poli, s lesy a pastvinami. Loupení mě přestalo hlodat v mysli a začal jsem si zpívat. Nezpívám dobře, ale tady je to jedno. S rádiem jsem vyřvával, jako bych chtěl ty zpěváky překřičet. Asi mi už leze na mozek ta dlouhá samota. Odpoledne jsem se dočkal. Z dálky jsem konečně viděl Alpy. Nevím, co jsem od průjezdu tunelem pod Mont Blancem očekával, ale to nejkrásnější bylo před vjezdem do tunelu.
Hora, která budí respekt, krajina připomínající filmy z Kanady a sníh, led a ledové vodopády tento dojem korunovaly. Po vjezdu jsem jen čtvrt hodiny jel tmou s nahnilým vzduchem plným výfukových plynů. Okna se orosila a měl jsem práci je otírat zvenku stěrači a zevnitř hadrem. Příště si musím zavřít okna a větrání dát do polohy uzavřeného okruhu. Tu čtvrthodinu jsem si odpykal jako trest za tu nádheru předtím. Když jsem konečně vyjel z té patnáctikilometrové díry, byl jsem rád. Do Torina jsem přijel k večeru a Italové mě již netrpělivě vyčkávali. Po předání traktorů jsem napsal Topinkovi, co dál. Za chvíli přišla odpověď, že má na pondělí práci z Genovy do Prahy, a ať si tam zítra přejedu.
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.