Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

Probudilo nás hlášení, že za hodinu přistaneme. Sbalili jsme si věci a odešli do jídelny na snídani. Po jídle mě Pavel zavedl na palubu a řekl: „Tohle je švédský Trelleborg, seznamte se.“ V dálce asi třech kilometrů bylo vidět městečko s podivným kostelem na kraji. Já se zeptal, jestli nás budou vítat jako hosty, nebo jestli budeme muset pracovat. Pavel se zasmál a naznačil, že ABBA nepřijede, ale jako host se můžu cítit i v práci. Než jsme připluli, vypravoval mi zážitky z cest.

   „Zvláštní sortou jsou stopaři. Jednou, když jsem jel z Německa domů, mě asi padesát kilometrů před hranicí zastavili dva kluci s velikýma batohama na zádech. To ještě fungovaly normálně hranice. Když nasedli, promluvil jsem na ně německy, kam jedou. Koukali jako štěňata a začali na mě mluvit anglicky. Samozřejmě, že jsem nerozuměl ani slovo, ale rukama nohama jsem pak pochopil, že jeden je z Austrálie a druhý z Kanady. Znali se léta jen jako kolegové z těch pípacích vysílaček, které tam používají. Po revoluci se prý přes to pípání morseovkou dohodli, že se vypraví na dovolenou do Prahy. Před čárou jsem je vysadil a řekl jim, že až projdou hraniční kontrolou, zase je naberu. Asi za tři hodiny jsem z celnice odjížděl a oni tam opravdu ještě stáli. Zase jsem je vzal do auta, a když jsme po dvou stech metrech přejeli hraniční značení, řekl jsem jim, že teď jsme v Čechách. Kdybys viděl to jásání, normálně jim tekly slzy. To je ten lepší případ, ale jednou jsem vezl z Prahy kluka a holku na jih. Říkali, že jedou na Korsiku, že o tom celý život snili a teď o prázdninách se rozhodli tam dojet. Já je vzal jenom do Budějovic, kde vystoupili. Asi po měsíci jsem četl v novinách, že na Korsice byli zavražděni dva mladí lidé z Čech. Ji prý znásilnili a oba pak podřízli. Opravdu nevím, jestli to byli oni, ale v tu chvíli mi bylo zle. A jednou jsem jel z Hradce a na cestě stál kluk v teplákách. Zastavil jsem mu a až když vylezl do kabiny, zjistil jsem, že to není kluk, ale asi třicetiletá hnusná špinavá ženská. Nechtěl jsem ji přímo vyhodit, a tak jsem se zeptal, kam jede. A ona prej, že tam, kam pojedu já. Že prej takhle jezdí po republice a občas si něco u řidičů i vydělá. Tedy povím ti, že na prvním parkovišti letěla. Při představě, že bych s ní měl něco mít, se mi zvedal kufr.“

   Během jeho vyprávění jsme zajeli do přístavu a po gongu Pavel řekl, že můžeme do svých aut. Vyjeli jsme z lodi a za několik hodin jsme dorazili na vykládku do Ljungby. Po složení jsme se rozdělili. Pavel měl nakládku jinde než já. Naše spolujízda skončila. Já otočil do Göteborgu a Pavel do Linköpingu. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že ho vidím naposledy. Naložil jsem a ještě týž večer jsem se nalodil. Cesta bez Pavla byla o poznání smutnější, ale potkal jsem tam dva jiné Čechy, se kterými jsem si chvíli povídal. Tehdy jsem zjistil jednu zajímavou věc. Všichni řidiči mají podobné problémy a dokážou si o nich povídat tak, jako by se znali odjakživa. Ani ti dva, k nimž jsem si přisedl, se neznali. Měli však obdobné starosti a víceméně si rozuměli. Jeden je takový a druhý makový, ale všichni se jakoby znají a bez potíží a studu si vyprávějí své zážitky. Mnohdy je na někom vidět, že se chce jen vypovídat. Tato komunita má tu výhodu, že se můžeš komukoli svěřit se svými problémy a pocity, bez toho, aby ti to někdy vrátil v pozici útoku. Většinou totiž potkáš každého jen jednou a málokdy se stane, že bys na dotyčného narazil dvakrát. Když se však něco takového přihodí, vítáte se jako staří známí.