Probudilo nás hlášení, že za hodinu přistaneme. Sbalili jsme si věci a odešli do jídelny na snídani. Po jídle mě Pavel zavedl na palubu a řekl: „Tohle je švédský Trelleborg, seznamte se.“ V dálce asi třech kilometrů bylo vidět městečko s podivným kostelem na kraji. Já se zeptal, jestli nás budou vítat jako hosty, nebo jestli budeme muset pracovat. Pavel se zasmál a naznačil, že ABBA nepřijede, ale jako host se můžu cítit i v práci. Než jsme připluli, vypravoval mi zážitky z cest.
„Zvláštní sortou jsou stopaři. Jednou, když jsem jel z Německa domů, mě asi padesát kilometrů před hranicí zastavili dva kluci s velikýma batohama na zádech. To ještě fungovaly normálně hranice. Když nasedli, promluvil jsem na ně německy, kam jedou. Koukali jako štěňata a začali na mě mluvit anglicky. Samozřejmě, že jsem nerozuměl ani slovo, ale rukama nohama jsem pak pochopil, že jeden je z Austrálie a druhý z Kanady. Znali se léta jen jako kolegové z těch pípacích vysílaček, které tam používají. Po revoluci se prý přes to pípání morseovkou dohodli, že se vypraví na dovolenou do Prahy. Před čárou jsem je vysadil a řekl jim, že až projdou hraniční kontrolou, zase je naberu. Asi za tři hodiny jsem z celnice odjížděl a oni tam opravdu ještě stáli. Zase jsem je vzal do auta, a když jsme po dvou stech metrech přejeli hraniční značení, řekl jsem jim, že teď jsme v Čechách. Kdybys viděl to jásání, normálně jim tekly slzy. To je ten lepší případ, ale jednou jsem vezl z Prahy kluka a holku na jih. Říkali, že jedou na Korsiku, že o tom celý život snili a teď o prázdninách se rozhodli tam dojet. Já je vzal jenom do Budějovic, kde vystoupili. Asi po měsíci jsem četl v novinách, že na Korsice byli zavražděni dva mladí lidé z Čech. Ji prý znásilnili a oba pak podřízli. Opravdu nevím, jestli to byli oni, ale v tu chvíli mi bylo zle. A jednou jsem jel z Hradce a na cestě stál kluk v teplákách. Zastavil jsem mu a až když vylezl do kabiny, zjistil jsem, že to není kluk, ale asi třicetiletá hnusná špinavá ženská. Nechtěl jsem ji přímo vyhodit, a tak jsem se zeptal, kam jede. A ona prej, že tam, kam pojedu já. Že prej takhle jezdí po republice a občas si něco u řidičů i vydělá. Tedy povím ti, že na prvním parkovišti letěla. Při představě, že bych s ní měl něco mít, se mi zvedal kufr.“
Během jeho vyprávění jsme zajeli do přístavu a po gongu Pavel řekl, že můžeme do svých aut. Vyjeli jsme z lodi a za několik hodin jsme dorazili na vykládku do Ljungby. Po složení jsme se rozdělili. Pavel měl nakládku jinde než já. Naše spolujízda skončila. Já otočil do Göteborgu a Pavel do Linköpingu. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že ho vidím naposledy. Naložil jsem a ještě týž večer jsem se nalodil. Cesta bez Pavla byla o poznání smutnější, ale potkal jsem tam dva jiné Čechy, se kterými jsem si chvíli povídal. Tehdy jsem zjistil jednu zajímavou věc. Všichni řidiči mají podobné problémy a dokážou si o nich povídat tak, jako by se znali odjakživa. Ani ti dva, k nimž jsem si přisedl, se neznali. Měli však obdobné starosti a víceméně si rozuměli. Jeden je takový a druhý makový, ale všichni se jakoby znají a bez potíží a studu si vyprávějí své zážitky. Mnohdy je na někom vidět, že se chce jen vypovídat. Tato komunita má tu výhodu, že se můžeš komukoli svěřit se svými problémy a pocity, bez toho, aby ti to někdy vrátil v pozici útoku. Většinou totiž potkáš každého jen jednou a málokdy se stane, že bys na dotyčného narazil dvakrát. Když se však něco takového přihodí, vítáte se jako staří známí.
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.