Probudila mě ještě dřív, než zazvonil budík. Dala mi k ústům alkoholtestr a řekla, že mi sice věří, ale že si chce být stoprocentně jistá. Nafoukal jsem svých obvyklých čtvrt promile a byl jsem rád, že to udělala. Položila testr a dohnali jsme to, co jsme včera v únavě zanedbali. V práci jsem vyklidil své věci z auta do osobáku a předal klíčky Topinkovi. Vše jsem mu vysvětlil. Nevěřil mi ani slovo, ale jsem v tříměsíční zkušební lhůtě, a tak na otázku, jak to vidím dál, jsem mu odpověděl, že až dokážu, že jsem nevinný, vrátím se. Pokrčil jen rameny a zřejmě si myslel úplně něco jiného, než bych chtěl. Vrátil jsem se domů a chvíli se mazlil s princeznou. Babi řekla, že by nejradši už jela do Žabně, a že tady překáží už tři týdny. Květa se zeptala, jestli to myslí vážně, protože nám tady nepřekáží a naopak je nám s ní dobře, a že jestli pojede domů, bude zase sama. A Květa že nebude mít čas každou chvíli jezdit za ní. Přitakal jsem a řekl, že jestli chce, a jestli může, uděláme si výlet, aby se podívala domů, ale pak, že zase přijedeme sem. Babi však trvala na svém, a tak jsme zabalili její nejnutnější věci a odjeli.
V sobotu měly Květy svátek. Koupil jsem jim dort a malé dárečky. Oslava byla sladká. V Žabni jsme zůstali do neděle, a když jsme se vraceli domů, bylo to jako po pohřbu. Za ty tři týdny jsme si neuvěřitelně zvykli na bábino: Dyž něbudeš posluchač, tuž ti nabiju. Květa řídila a já si na zadním sedadle hrál s princeznou. Netrvalo dlouho a princezna i já jsme usnuli. Květa nás probudila až před domem.
Celý víkend jsme probírali možnosti, jak to udělat, abych dokázal svou nevinu, ale na nic kloudného jsme nepřišli.
Na druhý den ráno jsem šel přímo za psychiatrem, kam jsem před měsícem nedorazil. Pan doktor Konvalinka mi na první pohled připomínal primáře Sovu. Nejen, že mu byl trochu podobný, ale i jeho řeč byla s nějakým východním přízvukem. Posadil mě do křesla a já mu vyprávěl celý svůj příběh. Samozřejmě, že jsem mu na očích viděl, že mi příliš nevěří, a tak jsem vytáhl testr na alkohol a ukázal mu svých 0,25. Bylo na něm vidět, že si myslí, že jsem si zase po ránu přihnul, ale nedal to na sobě znát. Jeho další slova mi to však potvrdila.
„Víte pane Čerte, že mě to připadá, jakoby jste byl z jiného světa. Čert a pohádka o alkoholu.“ Řekl jsem mu, že když mi nevěří, nemá cenu, abych s ním ztrácel čas a chtěl jsem odejít. Zastavil mě však a podal mi lístek s telefonním číslem.
„Toto je telefon na pana doktora Chotínského. Je to profesor na univerzitě. Sice trochu blázen, ale jestli by vám někdo mohl pomoci, je to on. Teď mu nevolejte, určitě učí, zkuste to až odpoledne.“ Poděkoval jsem a šel domů. Celé odpoledne jsem se snažil dovolat panu Chotínskému, ale marně. Zajel bych za ním, kdybych věděl, kde ho najdu, ale telefonní číslo byla jediná informace, kterou jsem o něm měl. K večeru jsem to vzdal. Květa sledovala mé nešťastné počínání a po chvíli, když seděla u Adama, mi nahlas z internetu přečetla: „Profesor Jan Chotínský, hematolog, učitel na Karlově univerzitě, padesát čtyři let, bytem Kolešnice 46, rozvedený.“ Vstal jsem a došel jsem ke Květě. Políbil jsem ji a řekl, že je nejen krásná, ale i chytrá. Okamžitě jsem ji poprosil, jestli by mě tam odvezla, ale princezna zrovna seděla na trůnu a ne a ne se vymáčknout. Když tak konečně učinila, jeli jsme do Kolešnice. Cestou jsem poprvé začal uvažovat, jestli by souhlasila, kdybych jí poprosil o ruku. Možná je to předčasné, vždyť i Pavel mluvil o třech měsících, ale byl jsem do ní zamilovaný. Znali jsme se od základky a nebylo nic, co bych shledal jako překážku. U čísla 46 mě děvčata vysadila a jela někam po nákupech. Až budu potřebovat, zavolám.
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.