„Ty jsi ale beran, ale mám tě za to moc ráda.“ Myslela tím samozřejmě můj zájem o budoucího švagra. Pak jsme jeli rovnou až do Žabně. Vlastně ne, ještě jsme se zastavili na benzínce, kde jsem koupil babi její oblíbený nanukový dort. Milijarda šel se mnou a tiše mě poprosil, jestli bych mu mohl půjčit „nějakou tu kačku“. Řekl jsem mu, že mu nepůjčím ani korunu, protože jestli něco potřebuje, koupím mu to. Vybral si láhev piva a s omluvným pohledem ji podal pokladnímu.
Pro babi byl ten den svátkem. Květa uvařila vynikající oběd z kachny, kterou jsme přivezli a babi připravila speciální a neméně vynikající polévku. Seděli jsme u oběda a já si opět uvědomil, jak krásné je mít lidi okolo sebe. Tedy lidi, které máte rádi a kteří mají rádi vás. Když se Milijarda převlékl, umyl a navoněl, byl z něho hotový švihák. Odevzdanost a duševní smíření zmizelo a já měl najednou před sebou jiného člověka.
Během víkendu jsme s Milijardou byli na jeho doporučení chytat ryby v potoce, kam v mládí chodil. Nemaje pruty, chytali jsme na pytlačku a po nájezdu porybného jsme utíkali jako malí Jardové a Milijardové, abychom unikli pokutě. S Milijardou jsem zažíval během víkendu to, co bych nazval konec absence sourozence. Jako jedináček a člověk bez přátel jsem tento stav opravdu vítal. V neděli ráno jsme s princeznou šli na procházku po okolí a po několika minutách nás Milijarda dohnal. Ve třech jsme strávili nádherné dopoledne, během kterého jsem absolvoval roli indiána, prezidenta spojených států a čokla. Milijarda na tom nebyl lépe, protože v našich hrách představoval kojota, tuláka a krávu. Nejlépe na tom byla pochopitelně princezna, která role vymýšlela a její jedinou rolí byla role královny. Hráli jsme si jako malí a domů jsme dorazili před obědem, když nám Květa esemeskami vyhrožovala, že nás vydědí. Odpoledne jsme s Milijardou seděli na lavičce před domem a povídali si. Zjistil jsem, že to je docela fajn kluk, který jen potřebuje trochu lásky, kterou postrádá. Tím pochopitelně nemyslím sex, jen je mu smutno a nedokáže se vymanit z vlivů prostředí. Zeptal jsem se ho, co vystudoval, nebo co umí a jeho odpověď mě šokovala.
„Jsem nedostudovanej. Vlastně se dá říct, že všechno, co jsem kdy v životě udělal, je nedostudovaný. Mám tři vysoké školy, všechny nedokončené. Mám státnici z angličtiny, která je mi na hovno a mám řidičák, kterej jsem nikdy nepoužil. Mám práci, o které bych radši nemluvil a mám dluhy, které převyšují výšku mého platu na dalších padesát let. Nemám rodinu a můj byt vypadá jako stoka. Při pomyšlení, že se tam mám po víkendu vrátit, je mi na blití.“
Ohradil jsem se, že nic není tak horké, aby se to nedalo vzít do kleští, ale jeho oči mi napovídaly, že ztrácí naději.
„Říkáš, že nemáš rodinu, ale já myslím, že to vidíš všechno příliš černě.“ Snažil jsem se ho uchlácholit. Když jsem u něj viděl tu beznaděj, vyprávěl jsem mu svůj příběh. Nebyl to sice srdceryvný příběh k napravení potápějícího se, ale ledacos jsem si přibarvil. Ve výsledku mělo mé vyprávění veskrze pozitivní účinek.
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.