V Brodku si vyzvedl krabici od bot s nějakými věcmi a tvrdil, že je to všechno, co stálo za to, aby si to vzal. Nechápal jsem, jak tam mohl žít, ale dokud bych nebyl v jeho kůži, asi bych nikdy nepochopil. Klidně jeho dosavadní zkušenost oželím. Mám radši jistotu a zázemí. V duchu jsem se musel smát nad tím, jak se mi to mluví, ale před několika měsíci, když mi umřela máma a pak kocour Ferda bych asi přemýšlel jinak.
Ještě než jsme dojeli domů, měl jsem dva telefonáty. Nejdříve volal šéf Aikumy, zda jsem se rozhodl přijmout jeho nabídku. Slíbil jsem mu, že se do večera ozvu. Druhý rozhovor byl stručný. Volal Karel Vojánek, že ráno letíme do Bonnu, kde bude probíhat slyšení k mé věci. Moje účast je nutná a originál dokumentu o rozboru si mám vzít s sebou. Odlet z Ruzyně v osm hodin. Otočil jsem se k Milijardovi a zeptal se ho, co by chtěl dělat. Řekl, že neví, ale dá se říct, že by dělal cokoli. Odpovědi z něj lezly jako z chlupatý deky. Po dalším zkoumání jsem zjistil, že by se mu moje práce docela líbila. Ještě jsem vyzvěděl, že z řečí ovládá pouze angličtinu. Spočítal jsem mu, že kdyby to chtěl dělat, musel by si obnovit v autoškole kurz na vleky, profesní průkaz, potom lékařskou prohlídku a psychotesty, což je dohromady suma sumárum necelých třicet tisíc. Protočil oči a řekl, že to tedy asi ne. Nechápal jsem, proč nabídku odmítl, ale po chvíli jsem vlastně uznal, že je to asi pro něj po takové době života na chudší straně velké sousto. V tom se ozvala Květa s tím, že pracovní úřad by část zaplatil jako rekvalifikaci. Bylo rozhodnuto. Ihned jsem zavolal šéfovi, že jeho nabídku přijímám, ale až po příletu z Bonnu a jen do té doby, než budu mít doklady v pořádku. Byl rád, a tak jsem se ho ještě zeptal na Milijardu. Mluvil jsem o něm jako o švagrovi a při pohledu na Květu jsem zahlédl spokojený úsměv. Po vysvětlení Milijardovy situace mi šéf nabídl, že může zítra nastoupit do dílny, coby pomocník opravářů a až dokončí rekvalifikaci, začne jezdit. Po skončení telefonátu jsem informoval ostatní o šéfově nabídce a Milijarda si se mnou plácl dlaní na důkaz, že přijímá. Jeho spontánní Jóó! Doprovodila babi potleskem. V tu chvíli jsem se cítil jako šéf já.
Naše plácnutí probudilo spící princeznu a ta se okamžitě hlásila na čůrání. Květa zastavila na benzince a obě utíkaly na toaletu. Zatímco babi zůstala sedět v autě, já s Milijardou jsme šli koupit něco na chuť. Pět nanuků, čtyři kávy a jedna horká čokoláda bylo v horku asi to nejlepší na osvěžení. Pro jistotu jsem se ještě vrátil pro neslazenou minerálku a při placení na pokladně mě upoutaly přívěšky ke klíčům, ve tvaru různých symbolů. Koupil jsem pro Květu přívěšek ve tvaru srdce, pro princeznu berušku, pro babi kytičku a pro Milijardu tvar €ura. Před vyjetím jsem všem přívěšky rozdal s tím, že Milijarda zítra zajistí výrobu dalších klíčů od domu. Návrat byl trochu zastíněn Čertíkovými výkaly a rozkousaným polštářkem. Jídlo i vodu během naší nepřítomnosti snědl a vypil a teď radostí, že jsme se vrátili, převrhl vázu a shodil jeden květináč. Není nad rodinné štěstí.
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.