Minul jsem město Valdepeňás, obdivuhodnou Cordobu a večer jsem dorazil do Sevilly. Focení mě bavilo. Je veliký rozdíl, když jsem pracoval v kanceláři a domů jezdil městskou dopravou. Tenkrát nebyl důvod něco fotit, ale tato práce mě vhodila do krajiny a přímo křičela, abych mačkal spoušť.
Po vyložení jsem dostal hned další práci. První nakládka v Malaze a druhá v Cartageně. Opět jsem byl spokojen, neboť to byla města, která jsem znal jen podle jména a těšil se na seznámení s nimi. Ještě víc mě potěšilo, že budu ve velkoobchodech nakládat prázdné obaly od piva a povezu je do českého pivovaru. Těšil jsem se na holky a upřímně se musím přiznat, že jsem se takhle na někoho nikdy netěšil. Tedy snad s výjimkou filmu Sedm statečných. Když jsem vyjel z velkoobchodu v Cartageně, spokojeně jsem si během jízdy otevřel pytlík bonbónů a mlsal jsem. Po chvíli jsem však ucítil bolest. No nazdar! Vzpomněl jsem si, že jsem byl minulý měsíc objednán k zubaři, ale kvůli změně zaměstnání a svatbě jsem na to zapomněl.
Do večera jsem měl nesnesitelné bolesti. Prášky s sebou samozřejmě nevozím, a tak jsem večer u Barcelony zaťukal na dveře českého kolegy, který mi ochotně dal několik tablet proti bolesti. Za pátek a sobotu jsem dojel do Německa. Nevím jak, nevím kudy, netuším, jakou krajinou jsem jel. Pouze jedna věc mě zaměstnávala a to byl můj bolavý zub. Určitě jsem měl i horečku, neboť jsem se neustále potil. O víkendu na parkovišti jsem dostal od tureckého řidiče jakési prášky a díky nim mě bolest trochu povolila.
V pondělí jsem dojel do garáží až odpoledne a s opuchlou tváří. Nacouval jsem s vozem na své místo a ihned jsem šel na pohotovost. Mladý sloužící lékař si však netroufal sám zakročit. Bál se infekce. Zavolal si na mě pomoc. Nakonec dopadlo vše dobře a starší zubařka mi od mé stoličky pomohla.
Manželka mě doma ošetřovala, litovala a utěšovala, a tak se má bolest o polovinu zmenšila. Květa je skvělá, přitom jsem měl být já ten, kdo jí měl utěšovat. Ona přišla o babičku. Ona měla trápení. Ona smutnila. Chvílemi jsem si připadal, jako bych jí ten smutek ukradl. Řekla však, že tím, že se o mě starala, snížil jsem to její trápení a stesk. V úterý jsem měl volno. Můj vůz měl první záruční kontrolu. Uvítal jsem ten čas doma, abych se zotavil. Pomáhal jsem Květě s domácími pracemi a ona mi pravidelně vyměňovala na tváři obklad. Po obědě bolest povolila a já si sedl do houpacího křesla a zavolal Milijardovi, jaký má pro mě na zítra plán. Oznámil mi, že se pojedu s druhým řidičem podívat na šikmou věž v Pise. Je to prý kolečko Praha Palazzi, což je u Livorna. Nevěděl jsem, jaké kolečko povezeme, ale byl jsem otupělý, že jsem se ani neptal. Milijarda mi ještě řekl, že musíme být do soboty doma, protože koupil lístky na nějakou slavnost a chce nám představit Bohunku. Modlil jsem se, aby tím druhým řidičem nebyl Jarmil.
Během telefonátu mi princezna vlezla na klín a hrála si s Čertíkem. Než jsme s Milijardou domluvili, usnula. Položil jsem telefon a zavolal Květu. Přinesla deku a přikryla nás. Všichni tři jsme pak asi hodinu na křesle spali. Já, princezna i Čertík. Bylo to pro mě, jako bych si dobíjel baterky na cestu. Vzbudil nás zvuk přijaté smsky. Psal mi šéf, abych se podíval, jak jsem zaparkoval. Také se mám mrknout na tlak v pneu. Zdá se mu, že jsou podhuštěné. Než jsem odjel, požádal jsem Květu, zda bych si mohl vzít na cestu dědův klarinet. Nejen že nadšeně souhlasila, ale našla na půdě i tvrdé desky a do nich mi vložila první díl Školy hry na klarinet od Bedřicha Zákosteleckého.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.