V Achenu na vykládce jsem byl svědkem jedné drobnosti k pobavení. Kolba po vyložení odevzdal doklady zvané camrák (CMR – mezinárodní dodací list) skladníkovi. Ten vzal doklad, který byl vyhotoven jako vždy v šesti kopiích a začal pomalu jeden po druhém razítkovat a podepisovat. Když byl u třetího a trvalo mu to nepříjemně dlouho, Kolba mu řekl, že to stačí, protože on zřejmě potřebuje jen jeden a my chceme také jen dva. Němec se však nedal vyrušit a pomalu orazítkoval a podepsal všech šest listů, řka, že zde jsme v precizním Německu. Poté si nechal jeden výtisk a Kolbovi předal ostatní. Kolba se pousmál, dal mi dva doklady, ať je podržím, a zbývající tři pomalu složil na polovinu, roztrhal, načež je před nechápavým pohledem skladníka zmuchlal a hodil všechny do odpadkového koše. Na odchodu ještě pozdravil slovy Auf Wiedersehen präzise Deutschland.
Další jízdu jsme měli z Belgie na jih Francie do města Clermont. Belgie byla pro mě až dosud neutrální země, co se týče zážitků, po této jízdě se však můj pohled na ni změnil o sto osmdesát stupňů. Tři nepříjemné zážitky během jednoho dne. První nepříjemnost nás potkala u čerpací stanice. Kolba zastavil u stojanu s kompresorem, protože se mu zdálo, že je jedna pneumatika měkčí. Začal kontrolovat tlak, když tu se za námi ozvalo troubení. Nějaký domorodý řidič odjížděl od tankovacího stojanu a měl pocit, že mu překážíme. Kolba nechal pneumatiku a šel se podívat, proč ten muž troubí. Shledal, že i přes naše postavení může dotyčný projet a vrátil se k dofukování. To však Belgičan nestrávil a s neurvalými nadávkami, kterým by rozuměl i Bulhar, se řítil ke Kolbovi. Stále nadával a rozhazoval rukama. Jeho nadávky měly mezinárodní charakter. Slova jako idiot zná celý svět. Když však Kolba vstal od huštění, Belgičan seznal, že je asi o půl metru menší a nadávání a rozhazování rukou přešlo do tichého klení. Na místě se obrátil a znovu nasedl do svého kamionu. Po několika otočkách volantem, se mu opravdu podařilo vyhnout se našemu vozu a za dalšího troubení a křiku z pootevřeného okénka odjel. Když jsme odjížděli, Kolba jeho jednání okomentoval slovy: „Asi mu stará nedala a potřeboval někoho sprdnout.“ Druhá nepříjemnost měla opět agresivní nádech. Při tankování u „Turka“, jsem do automatu vložil jako vždy kartu. Automat ji však odmítl s upozorněním, že je karta neplatná. To se občas stává a díky Pavlovi jsem už také věděl, že někdy stačí kartu otřít o rukáv a potom se automat umoudří. Vložil jsem ji po otření zpátky do stroje a on ji opět vyplivl. Než jsem ji stačil znovu otřít, přistoupil majitel pumpy a nabídl se, že mi jí aktivuje v druhém přístroji.
Vložil jí u druhého stojanu do příslušné škvíry a ten kartu přijal. Majitel chtěl zadat i PIN a tím ji zprovoznit. To bych však byl blázen, kdybych mu jej prozradil, a nenásilně jsem ho odstrčil, abych PIN zadal sám. Než jsem se však vzpamatoval, udeřil do mě muž takovou silou, že jsem upadl. Pak se otočil a odešel. Kolba to viděl z kabiny a přišel se zeptat, jestli jsem v pořádku. Vstával jsem ze země a nechápal pumpaře, proč to udělal. Moje odstrčení bylo opravdu velmi jemné. Skoro bych si troufal říci, že bych ho použil i na Květu a nic by se nedělo. Majitel to však asi cítil jinak. Než jsem se oprášil a očistil, vrátil se nazpět s baseballovou pálkou a ukazoval, ať okamžitě odjedeme, nebo zavolá policii. Strach z policie jsem neměl, ale přesto jsme radši nasedli a odjeli k jiné pumpě. Kolba si sedl za volant a opět podotknul, že je v Belgii asi víc mužů, kterým žena dnes nedala.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.