Třetí nepříjemnost byla však třešničkou na kyselém dortu. Po ujetí několika desítek kilometrů nám skočil do cesty mladík. Už z dálky jsme ho pozorovali, jak sedí na svodidlech a nepřítomně kouká do dálky. Když jsme se přiblížili, najednou vyskočil a vrhl se nám pod kola. Jestli jste někdy řídili kamion, nebo máte dost velkou představivost o fyzikálních zákonech, víte, že brzdná dráha čtyřicetitunového kolosu je dobrých padesát metrů. I v tomto případě tomu nebylo jinak. Když Kolba zastavil, vylezli jsme z kabiny. Mladík byl roztrhán, rozmetán a spíš rozetřen po vozovce v délce celé brzdné dráhy. Pohled na to neštěstí mě dost vyděsil, ale Kolba se už asi s něčím takovým setkal a v klidu zavolal policii. Za námi se vytvořila řada aut a někteří, jež celou záležitost viděli, zvraceli u příkopu. Po příjezdu policejního vozu následovala ještě pohřební služba, počišťovači a silničáři. Během několika málo minut pracovníci vše uklidili a s námi a s pomocí svědků sepsali sebevrahovu anabázi.
Na Květáku žádné poškození nebylo, takže nás po hodině policisté propustili a kolona se rozjela. Dost dlouhou dobu jsme s Kolbou mlčeli, abychom strávili šokující zážitek. Když už se však ticho zdálo dlouhé, Kolba řekl, že někteří muži holt nestráví, když jim žena nedá. I přes tento pokus o vtip jsme se ještě dlouho vzpamatovávali. Francii jsme projeli bez map a navigace. Kolba byl zběhlý a vždy mě několik kilometrů předem upozornil, že tam a tam bude křižovatka a na ní odbočím, a že je tam socha a hned zas je tu řeka… Znal Francii jako své boty.
Před Clermontem jsem řídil já a Kolba zapnul navigaci kvůli upřesnění, do které ulice máme náklad. Chvíli na ní volil adresu, potom na delší dobu ztichl a po ještě delší pauze povídá: „Hochu, asi máme průser. Město Clermont, do kterého jedeme, se jmenuje Clermont Ferrand. Je to největší Clermont ve Francii, ale koukám do papírů a správná adresa vykládky je Clermont L´Hérault.“
Zeptal jsem se, kde je tedy ten správný Clermont a on řekl, že to zrovna zadává. Jestliže je však ten správný Clermont někde na severu, mohlo by se stát, že zaplatíme nemalé peníze za najeté kilometry. Než navigace zpracovala informaci, zdálo se nám, že každá vteřina je minutou. Čas nás trápil a my s tím momentálně nemohli nic udělat, jen čekat.
„Sakra, jakoby těch nepříjemností už nebylo dost. Ale to je tím, že jsme sejmuli toho pitomce. Jinak bysme určitě jeli s navigací.“ Řekl Kolba a vtom navigace promluvila. Jeďte sedm kilometrů. Kolba si evidentně oddechl a řekl, že je to v poho. Naštěstí je ten správný Clermont ještě o necelých čtyři sta kilometrů na jih. Plácli jsme si dlaněmi a bylo nám po nepříjemných zážitcích posledních dnů konečně trochu lépe.
„Jak dlouho už jezdíš?“ Zeptal se Kolba a já mu po pravdě odpověděl, že necelé tři měsíce.
„To se tedy hochu pomodli k Pánu Bohu, protože já na tuhle jízdu čekal šest let.“
Nechápal jsem ještě, co je na téhle jízdě tak zvláštního, ale Kolba hned pokračoval. „Kdysi jsem tudy jednou jel a u města Millau je taková hluboká proláklina. Několik kilometrů sjíždíš serpentýnama dolů, abys pak několik kilometrů jel serpentýnama nahoru. V té době ještě nebyly brzdy s retardérama nebo tak kvalitní motorové brzdy, jako dnes a tak tam byly dopravní nehody na denním pořádku. Náhodou jsem byl svědkem jedné takové. Kamion v protisměru byl převrácenej a z brzd se mu ještě kouřilo jako z komína. Jenže dneska už je tam most. Postavili ho před šesti lety a od té doby se na něj těším. A to ti povídám, je to nejvyšší most na světě. Takže tě čeká zážitek. Koukej si připravit foťák, ať máš památku.“ Až teď jsem si uvědomil, že jsem na foťák úplně zapomněl, ale když jsem si vzpomněl na sebevraha, byl jsem rád. Asi by mě ty fotky strašily celý život. Bohužel jsme přes tento most jeli v noci a z fotografování nebylo nic. Abyste si však dovedli udělat obrázek, přidávám fotografii tohoto úžasného díla z internetu. Je na ní krásně vidět stará silnice.
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.