Brzy ráno jsem vyrazil přes Užhorod a Lvov ke Kyjevu. Ukrajina je zvláštní země. Nejdřív vede cesta přes Karpaty. Chudé vesnice, podél cesty ženy se stolečky, na nichž prodávají své výrobky. Navštívil jsem jeden obchod a nevím, proč se to tak jmenovalo.
Dva, či tři druhy zboží a to bylo vše. Když začaly roviny, uviděl jsem například zamrzlé jezero, na němž stálo několik rybářů. Každý měl svou vysekanou díru a čekal na úlovek.
Uprostřed jezera stál Žigulík. Jeho majitel byl zřejmě místní boháč. Vozů je tu totiž velmi málo. To, že stál na jezeře, nebyl od něj vůbec žádný risk. Mrzlo a led byl půl metru silný. Další cesta byla nudná. Jedete sto kilometrů a pak je zatáčka. Potom jedete dalších sto kilometrů, a co nevidíte? Druhá zatáčka. Občas vesnice, či spíš pár dřevěných domků a miniaturní kostelík. U každé byla autobusová zastávka. Nikdy jsem však žádný autobus nepotkal. Jen mladíky s palcem otočeným dolů. To byli, jak jsem zvěděl na hranicích od kolegů, překupníci nabízející prodej laciné nafty. Ten palec dolů značil to, že vám jako lejí do nádrže. Večer jsem dorazil několik desítek kilometrů před Kyjev. Na hlídaném parkovišti jsem zaplatil směšně málo za parkovné a večeři. Sprchu tu však neměli.
Ve čtvrtek jsem konečně dorazil na vykládku do města Kryvyj Rih. Přijel jsem před firmu a vstoupil do haly. Když vrátný pochopil, kdo jsem, okamžitě mě poslal k autu, a prý abych se od něj nevzdaloval, dokud pro mě nepřijdou. Nechápal jsem, proč byl tak vystrašený, ale později mi technik prozradil, že kdysi přijela podobná zásilka, a než se řidič ve vrátnici nahlásil, auto i s nákladem někdo ukradl. Po deseti minutách přišel technik a přisedl si na místo spolujezdce. Mluvil obstojně anglicky a navedl mě do vojenského objektu, kde bude vůz hlídán po dobu vyclívání. Poradil mi, abych si vzal nejnutnější věci a pokud možno nechal cennosti v autě. Tady budou v bezpečí. U brány na nás čekala Čajka, která nás dovezla do centra. Měl jsem od nich zaplacený hotel do pondělí. Kdyby se však stalo, že by sebou celníci hodili, dá mi vědět. Ještě mi doporučil, abych byl obezřetný a i s Čajkou odjel. Seděl jsem ve studeném pokoji s mobilem, (který mi nebyl k ničemu, protože tu žádný signál nebyl), s Miloušem, s klarinetem a padesáti eury. Byl jsem unaven a po koupeli jsem hned usnul.
Pátek jsem prošel toto nezajímavé hornické a hutní město plné paneláků a socialistických budovatelských reklam. Navštívil jsem několik obchodů s vírou, že něco koupím Květám. Byla to bída s nouzí. Zakoupil jsem pouze dvě věci. Akční digitální kameru do auta. Může být zapnuta stále a v případě potřeby si mohu nahraný záznam stáhnout. A ještě pět lahví vodky. Jinak mě nezaujalo zcela nic. Naštěstí byl můj hotel spojen s restaurací, takže jsem zbytek víkendu strávil v pokoji s klarinetem a s Miloušem. Teď se mi potvrdilo, že jméno Milouš je to pravé. Bez něj bych se tu ukousal nudou. V sobotu jsem z budky volal domů. Květa byla ráda. Můj mobil tu nefunguje a měla o mě strach. Na chvíli mi dala i princeznu. Za půl hodiny jsem dostal od obou tisíc pusinek a bylo mi líp. Vzal jsem si klarinet a dlouhou dobu na něj hrál. Už mi to celkem jde. Sice neznám pořádně noty, ale jen tak si preludovat je lepší, než cvičit z not. Za poslední měsíce jsem si hru oblíbil. Hrál jsem každý den během pauzy, i večer před spaním. Klarinet byla jedna z nejlepších věcí, která mě mohla potkat. Zkoušel jsem po paměti hrát všechny melodie, které znám. Počínaje dětským Prší, prší, až po Malou noční hudbu od Wolfganga Amadea Mozarta. Vždy, když jsem během dne zaslechl v rádiu nějakou hezkou melodii, zapsal jsem si její název na papírek a večer jsem zkoušel seznam přehrávat. Bylo skvělé, když se mi podařilo podle sluchu najít tu správnou tóninu a vyfoukat melodii.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.