„Što eto?“ zeptal ne nakonec Igor.
„Potvrzení, utvětžděnjě. Já ne alkohol, já bolen.“ Snažil jsem se o ruštinu.
„No eto ně tvajo. Ty Smu…tny.“ Teď mi to došlo! Pane Bože, jak jen jsem při přejmenování mohl zapomenout na tento důležitý doklad? Tak to je konec. Rezignoval jsem. Oba milicionáři si otevřeli vodku a napili se tak, jako by pili vodu. Mé potvrzení Igor roztrhal a vhodil do koše.
Po dvaceti minutách, kdy se spolu vesele bavili, mě vsedě s rukami za zády připnuli k mřížím cely. Seděl jsem na studené zemi a sledoval, jak v nich vodka zmizela. Serjoža donesl další lahve z mého auta. Nevěděl jsem, jak dlouho mě chtějí takto trápit, ale snažil jsem se myslet na něco jiného. Oknem bylo vidět na zavátou silnici a za dvě hodiny tudy neprojel ani jeden vůz. Když otvíral Serjoža třetí lahev mé vodky, zpívali si a tancovali na židli. Dělal jsem, jako že tu nejsem. Každou záminku by určitě obrátili proti mně. Po dvou hodinách, když otvírali čtvrtou láhev, jsem pocítil, že musím na malou. Chtě nechtě, jsem se ozval.
„Pažalosta, mě nužno na toaľet.“ Snažil jsem se, aby má prosba zněla co nejpřirozeněji. Má věta vzbudila takový ohlas, jako bych vyhrál Oskara.
„Gaspadin trebujet, Serjoža, gaspadin náda!“ Zahlaholil Igor a stoupl si přede mě. Dívaje se do stropu, vyndal svůj úd a počal močit. Teplá moč mi stékala po hlavě. Snažil jsem se uhýbat, ale nebylo to nic platné. Horká tekutina mi plnila všechny póry na těle. Cítil jsem, jak mi každá kapička stéká po ramenech, zádech i po prsou. Odrážející proud mi stříkal na obličej. Nevydržel jsem ten odporný pocit a zápach a pozvracel se. Tento můj čin sklidil opět velký úspěch. Oba tleskali a dopíjeli čtvrtou láhev. Seděl jsem na studené zemi, pochcán, poblit a s plným močovým měchýřem. Nebylo, co zkazit. Popustil jsem své svěrače a přidal k Igorovým smradlavým chcankám i svoje. V takovéto situaci nemá cenu hledat slušná slova. Jsou chvíle, kdy je to všechno tak nějak jedno. Cítil jsem se, jako bych spadl do septiku. Po třech hodinách jejich řádění oba usnuli totálně opilí na lavici. Ruce mě za zády brněly. Snažil jsem se nedýchat nosem, abych ten zápach necítil, ale při nadechnutí ústy se mi znovu zvedl žaludek a vyzvracel jsem zbytek žaludečních šťáv. Nevím, jak dlouho bych tu byl, kdyby nepřijel Gazík s obědem a s ním kontrola. Byl to policista se čtyřmi hvězdičkami. Pohledem sjel celou místnost, zatřásl bezvýsledně s oběma opilými kolegy a pak přistoupil ke mně.
„Što ty sdělal?“ Věděl jsem, že nesmím o alkoholu v krvi mluvit, a tak jsem řekl, že jsem se otáčel s kamionem u strážnice. Náčelník se podíval na spící opilce a se slovy kak sabaki, mě odepnul s odporem od mříží a s vědomím, že se od kolegů více nedozví, řekl, ať si vazmu svajo dokumenty i ujdu. Ihned jsem našel na stole své doklady i s roztrhaným potvrzením, klíče a pas a pelášil jsem do vozu. V kabině jsem se okamžitě převlékl a špinavý oděv vyhodil z okna. Po hodině jízdy jsem našel parkoviště. Chtěl jsem jít na toaletu, ale to co jsem tam uviděl, bylo moc i na mou povahu. O několik kilometrů dál bylo hlídané placené parkoviště, kde měli v provozu sprchu a tam jsem konečně dlouhou dobu prostál pod tekoucí teplou vodou.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.