Dovoluji si nabídnout malou ochutnávku z knihy povídek „Alláhovy děti“, za chybky se omlouvám, jde o text, který byl teprve připraven na profesionální korektury a editace :-).
Ukázka je ze začátku páté povídky
Ztracený život
Vzpomínky, chvějivé krůpěje kanoucí z nesmírné dálky, zvolna se spojily v pramen, siluety vystoupily z hlubin paměti, obrázky, nádherné zářivé drahokamy jako diamanty v prskavých gejzírech duhových jisker padaly do hlubiny duše. Kéž by se nikdy, z takového snění už neprobudila! Vznášela se. Snila. Najednou do snových výjevů zvolna padal temný stín. Ostrý šíp reality, krutý vetřelec, který vylétl z natažené tětivy luku, kterou napjala cynická ruka. Vystřelený ze svého úkrytu, aby prudkým letem narušil úlevu, a přitáhl černou bolest noci. Úlek. Šíp se proměnil v probouzení, sny přecházely ve skutečnost; čas se v této chvíli proměny téměř zastavil. Na hraně reality a iluze. A krásné snění překypující úchvatnými vznášivými obrázky bylo najednou jen mlhavou, nepravidelnou změtí siluet v dávné harmonii, událostmi, které se udály možná v jiném světě někomu jinému. Letící šíp přivedl temnotu. Na světě nebyla a nikdy nebude bytost týranější a trpící, než Lydie.
Lýdie se bolest týká. Neprobouzí se za vyzvánění budíku, netápe ve vyhřáté posteli, dlaněmi si nestírá z obličeje přilnavou tíhu spánku, nespěchá do koupelny pod sprchu, nehledá šaty pro nový den, s netrpělivostí nenaslouchá, kdy se ozve pískot z kuchyně, už nikdy si nenasype vonnou směs do hrnku.
Lýdie se bolest týká.
Protože noc je částí temnoty. A temnota a noc jsou částmi bolesti. A že ona je ještě naživu, je možná dílem náhody nešikovného vrhače nožů.
Úsvit rázně vkročil do jednoho ze stovek afghánských údolí, k nízkému domu a rozhodil sluneční paprsky do zamřížovaného okna. Začal nový den. Lydie se tiše probudila. Ucítila teplo na ušmudlané tváři; ještě ne, neotvírat oči, ještě chvíli, kratičký okamžik udržet mámivý pocit, něžné dotyky snění. Neviditelné řetězy, které stále poutaly, však rychle zaplašily chvilkový pocit tepla. Zachvěla se. Byla hladová. Vysušená žízní. Ale pomíjivé věci ji už míjely. Přesto se ještě zoufale držela provazů života. Ještě se bála těch, kdo ji život mohli ukrást. Čas. Strach. Spojenci nepřítele, který ji uvěznil. Kdy padne poslední zrnko přesýpacích hodin. V které době? Zmučené tělo Lydie, utýrané oči, myšlenky oběti. Probuzení k dlouhému umírání. Šíp pohledu prosmekl se realitou jako vzduch mezi otevřenými okny, mezi světlem a stíny; vydala se hledat svou svobodu.
Zaúpěla, roztřásla se hrůzou, že svět, ve kterém se ocitla, je stále naživu. Stáhla obočí, zamračila se, dala tím najevo své opovržení. Zakryla si špinavými dlaněmi obličej, pláč, pevným stiskem uzamkla rty, aby jej honem vytlačila za hranice vědomí.
Slyšela dobře o čem ti zarostlí, špinaví muži, jak už dávno věděla, otec a syn, mluvili. Kouřili, u toho popíjeli čaj. Před chvílí přišli z trhu s otrokyněmi. Povídali si v podrobných detailech. Žádná se jim nelíbila. Buď byla stará, anebo měla zkažené zuby. Ale jednu by si i koupili, byla Evropanka, světlé vlasy a modré oči, silné zuby, pevné tělo, kulatá nepovislá ňadra. Ovšem měla příliš vysokou cenu, koupil ji někdo jiný, majitel mnoha velbloudů.
Všimli se, že je Lydie poslouchá.
Mladší z mužů vztekle vstal. Rychle ustoupila. Ukryla se ve stínu kouta, daleko od zamřížovaného okna. Duši zahalenou hustým černým stínem. Skrčila se, aby poslouchala. Dusivé, trpké pocity. Žádné světlo do ní nepronikalo, ani z ní nijaká záře už nevycházela. Naučila se být němá, zahalená a neviditelná. Stala se předmětem běžné spotřeby. Je majetkem toho muže. Je jeho souložnicí. Zpočátku ji nechával jinými ženami často zmrskat, protože odmítala jeho zvrhlé choutky. Ale později podlehla. Za odměnu už nemusela těžce pracovat ve spalujícím a vysilujícím slunečním žáru na jeho polích s opiem. Skončila tady v ušpiněné sklepní místnosti
o velikosti metr krát metr. A až se mu zprotiví, nabaží se jejího těla, může ji třeba i zabít…
„Nevšímej si jí! Je hloupá a nechápe, o čem spolu mluvíme…“, křičel otec.
„Dnes večer,“ mluvil směrem do otvoru ve zdi, „jsi na řadě,“ zahlédla jeho zlé oči, „rozumělas?“, zasyčel plynnou angličtinou.
Kývala hlavou, že rozumí.
Ví, co nastane po západu slunce. Co také může čekat otrokyni koupenou ve městě Al Qa‘im na severozápadní hranici právě jen kvůli tomu. Když se před několika týdny podvolila, musela být po vůli několikrát za den. Tehdy stačilo, že splnila jeho úchylné přání a měla chvilku klid. Ale později jeho sexuální zvrhlosti narůstaly. Často ji přivazoval ke dřevěným kůlům uvnitř stanu, který stojí tam dole u řeky. Vyžíval se a mučil ji.
Jak se vlastně stala otrokyní?
…
To se dozvíte 24. dubna, kdy kniha vychází v nakladatelství Naše vojsko, vizte tady.
Hlasité předčítání
