12. Waldemarovo vyprávění
Chvíli jsem přemýšlel nad tím, co se stalo a pak se najednou ozval můj spolubydlící.
„Dobrý den šéfe. S čím tady jste?“ promluvil hlubokým sympatickým hlasem. Nechtěl jsem se mu hned se vším svěřovat, a tak jsem mu řekl jen, že s ramenním kloubem. Jmenuje se Waldemar a začal vyprávět, že byl na cestě za štěstím, ale nějak se mu to vymklo z rukou. Docela dobře se mi jeho vyprávění poslouchalo. Neměl jsem zrovna chuť mluvit, ale když povídal on, nevadilo mi to. Byli jsme spolu na pokoji skoro dva týdny a za tu dobu mi pověděl o sobě snad naprosto vše. Rád se poslouchal. Na rozdíl od některých jiných, kteří se rádi poslouchají, mělo jeho vyprávění hlavu a patu. Někdy sice začal z jiného konce, než kde před tím přestal a to dělal poměrně často, ale to mi vůbec nevadilo. Lituju, že jsem si jeho vyprávění tajně nenahrával, byla by z toho pořádná kniha. Skoro jsem ho nepřerušoval. On prostě mluvil rád.
Toulal se po světě už dva roky. Pracoval na různých lodích, a když nebyla práce, tak zkoušel, co se dá. Učil třeba v Alpách základy lyžování. Ovšem poté, co mu jedna žačka zabloudila v lese, toho musel nechat. Hned nato vařil v nějakém začouzeném podniku. Tam taky neměl štěstí. Jeden host si objednal zeleninový salát a Waldemar mu ho v dobré víře posypal strouhanými oříšky. Bohužel měl onen host alergii na ořechy a tak dostal padáka hned, jak hosta odvezla ambulance. Občas se zasnil a bylo vidět, že na práci tu a tam vzpomíná rád, jako například na liftboye. Bylo to v hotelu Armadelo v Monaku. Jezdil výtahem, dostával pusinky od bohatých paniček a sem tam obdržel i nějakou tu finanční podporu jak říkal dýšku. Tam vydržel dlouho, ale když už měl povýšit na číšnický post, hotel vyhořel. Od šéfa dostal odstupné, které mu umožnilo vyrazit někam dál. Vzal to doslova. Na španělské lodi pracoval jako kuchař dva roky. Šestkrát objel zemi a pak chtěl zaparkovat někde v Evropě. Jak to bylo dál, jsem se momentálně nedozvěděl, protože dávali zprávy a on na ně okamžitě reagoval.
„No jo, to ti lidi blbnou už od počátku. A není to vina chudých, jak by asi někdo nejradši řekl, jenže bohatých taky ne. Já vám povím, čí je to všechno vina. Za to můžou ti kněží, od těch nejmenších, až po ty nahoře. Kdo kradl majetky a sváděl to na ďáblovo plémě? Kdo prodával odpustky? Kdo si vymohl zpovědi, aby se dozvěděl vše o tom, či tamtom? Jó rozhřešení, prdlajs, oni chtěli pod touhle záminkou vědět informace, aby je mohli použít k získávání majetku. Já je mám prokouknutý, jak mi někdo z takových překročí práh, zakřičím: Azore trhej! Nene, já těmhle černoprdelníkům nevěřím. Proč a odkud měli takový majetky? Kradli, jako kradou všichni a ohánějí se při tom Ježíšem. Já vám řeknu, že každá víra je dobrá jenom k tomu, aby lidi svazovala. Nemyslím tu víru, kterou si každý nosí sám v sobě, to je víra legální a jediná dobrá, ale myslím tu, která je organizovaná. A nezáleží na tom, jestli je to katolík, muslim, žid, nebo buddhista. Jak to svážete do klubka myšlenek napsaných do knihy, svazuje to duši. Pohádky o peklu, nebi nebo příštím životě si můžou strčit do trouby. Když jsem byl na lodi, co vozila zboží do Austrálie, měli jsme tam takového tajtrlíka. Byl to moc mladý a hubený chlapík, ale drzý jak břitva. Nedal si nic líbit, jak ho někdo chtěl pokořit, ozval se a hrr na něj. Nejradši by každého vypráskal. Všichni se mu smáli, když viděli ty jeho hubený ručičky, jak se zatnou do pěstí a chtějí nabančit třeba hromotlukovi z Maroka. No a vidíte, toho kluka jsem si zamiloval. Jednou naštval lodního důstojníka, ale abych nepředbíhal. On ten důstojník byl buzík. Chtěl, aby mu mladý vyčistil boty, ale on že ne, že to není jeho pracovní náplň. A ten lodní důstojník nechal toho klučinu zavřít do podpalubí na sedm dní. Za týden se ho zeptal, jestli mu ty boty vyčistí, a když kluk plivl tomu buzíkovi do ksichtu, nechal ho svázat a pověsit na ráhno. Mně se to taky nelíbilo, ale ten kluk štval snad každého. V noci jsem kluka odvázal a dal mu v kuchyni najíst. Ptal jsem se ho, proč se na to všechno nevykašle a nevyčistí tomu debilovi ty boty a víte, co mi na to odpověděl? Prý věří v boží spravedlnost a taky v to, že to všechno přežije ve zdraví. Zasmál jsem se, že je naivní, ale v duši mě to hlodalo tak dlouho, až jsem tomu klukovi nakonec začal fandit. Ráno jsem ho zase svázal a pověsil. Když lodní důstojník vstal, přikázal, aby ho sundali a on kluk dělal jakoby nic. Když ho rozvázali, tak vstal a šel drhnout palubu. Důstojníka to tak rozhodilo, že začal všechny buzerovat, až ho jeden nakop přes palubu rovnou žralokům do tlamy. Mladý pak na mě mrkl a ukázal k nebi.“
Jednou se nalodil ve Španělsku na loď se jménem Santa Emanuela Regio. Měli jet k pobřeží Argentiny těžit antizlato, jenže během plavby ho skolila nějaká nemoc a tak ho vysadili na poslední zastávce před cestou přes Atlantik na Kanárských ostrovech. Tam se vyléčil a za poslední peníze si koupil letenku do Prahy. Jenže když v Praze vystupoval z letadla, zakopl a sroloval přistavené pojízdné schody po hlavě. Když dovyprávěl, ještě dodal: „Neměl jsem letět domů. Tady mi to holt nesvědčí, i když na druhé straně mi pánbůh dal, co mi patří, protože Santa Emanuela Regio se u argentinského pobřeží potopila. Prý nikdo nepřežil.“ Přerušil jsem jeho tok myšlenek a zeptal jsem se ho na Jardu. Prý ho viděl. Jak se jmenuje, neví, ale popis přesně odpovídal, že je to můj kamarád. Tak to má asi za sebou. Tentokrát byl jeho odhad opravdu přemrštěný. Jakmile jsem zmlkl, Waldemar toho využil a povídal dál.
„Nebo taky ty bohatý státy. Několik století rabují okolní svět, zlatem počínaje a otroky konče a teď se všichni diví, že je svět nemá rád a že na ně útočí. Bodejť by neútočil, když každého zneužili, vycucali jak hašlerku a nechali být. Já vám řeknu, kde je chyba. V nenažranosti a hamižnosti. Místo toho, aby ti bohatí podporovali ty chudý, tak jen brali a teď ti chudí nemají co do huby a žádají pomoc, ať už materiální, nebo jinou. Správně by to mělo být asi takhle: Třeba Anglie zabrala Indii a měla tam poslat svoje lidi, jako jsou učitelé, vědci a tak, a ne vojáky. Kdyby totiž ti bohatí těm chudým pomohli hned od počátku, dnes by ti chudí byli taky bohatí a ti bohatí by byli nejen bohatší, ale měli by z toho i duševní užitek. Řeknu vám, že se nám Evropanům tenhle přístup jednou šeredně vymstí. Přijde doba, kdy celý ten chudý svět dostane informace o bohatosti, a začnou zabírat Evropu, tak jako zabírala kdysi Evropa je. Hádejte, jak to dopadne? Samozřejmě, že pro Evropany špatně, protože oni zrají k lenosti nejen v práci, ale i k plození dětí a tak vymírají. Nakonec zůstane jen hrstka těch, kteří byli původními Evropany, a svět je polkne.“
Vyprávěl a vyprávěl, a kdybychom tam leželi navěky, vypravoval by dodnes.
Hlasité předčítání
