13. Léta letí
Z nemocnice mě propustili za dva týdny. Nabídl jsem Waldemarovi práci v mém domě, v Bahía Blanca jako správce. Byl nadšen a přišel hned, jak ho propustili. Stejně jsem uvažoval o někom takovém. První moje kroky z nemocnice vedly k Jardovým rodičům. Ti mi potvrdili, že po havárii tankeru je Jarda nezvěstný. Jeho matka však trvala na tom, že Jarda žije. Prý to tak cítí. Když jsme se nastěhovali zpátky do Argentiny, bylo Martince deset měsíců. Lezla po bytě jako pavouk a pořád se smála. Kde jsou ty zlé časy, když byl jejím jediným výrazem pláč. Její smích byl slyšet všude. Chvíli v kuchyni, hned zas na chodbě. KGB byla v tuto dobu opravdu moc krásná. Měla práci, Martinku, mě a teď, když s námi bydlela i její sestra Jana měla za zády oporu největší. Jana byla úplně jiné povahy než ona. Zatímco KGB nic neřešila, Jana řešila vše a dvakrát. Naštěstí pracovala a tak jsem se s ní potkával jen u večeře. Když byl Martince rok, udělali jsme oslavu. Přiletěli i rodiče KGB, moje mamka, Jožka a pozvali jsme i několik sousedů. Oskar s Janou vymysleli hru na sněhuláky, kterou jsme hráli průběžně celý večer. Spočívala v tom, že kdo u sebe nemá žádný led, musí skočit tak jak je do bazénu. Dokud jsem měl nápoj s ledem, tak mi bylo fajn, ale v jihoamerickém horku led rychle taje a tak se při rozhovoru často stávalo, že někdo někoho nachytal a dotyčný musel okamžitě do vody. Já jsem byl za to odpoledne v bazénu asi šestkrát. Díky mému rameni mě tam ale neházeli jako ostatní a mohl jsem slézt po schůdkách. Jožka měl výhodu, protože je neplavec, ale Oskar mu vymyslel náhradní řešení, minutu pod ledovou sprchou. Vždy to jen okomentoval slovy Jánošíka: „Keď stě si ma upjekli, ta si ma aj zjectě.“
Oslava se vydařila a všichni rodiče ještě nějakou dobu zůstanou u nás bydlet.
Za několik týdnů mi KGB oznámila, že má podezření, neboť to už dlouho nedostala. Měl jsem velikou radost, že nebude Martinka jedináček. Když jí to lékař potvrdil, oznámila to u večeře i ostatním. Oskar s Janou se začali smát a řekli, že nám chtěli říct tu samou novinu. No tak to bude hezký. Holky budou rodit ve stejné době, jen KGB má výhodu, že to bude podruhé. Všichni jsme si navzájem gratulovali a mně se zdálo, že to byla ta nejkrásnější doba v mém životě. Nějak často si chválím život, jiný by řekl, nezakřikni to, ale copak já za to můžu, že mi všechno vychází a svět je pro mě pohádka? Nemůžu. Vlastně to ani tak pohádka není, ale mám si jako stěžovat, že mi tohle či támhleto nevyšlo, štve nebo mrzí? Život je strašně krátký a já si nemůžu dovolit ho promrhat stesky nebo mrzutostí. No a tak se kochám den co den. Kdybych vás tím už moc otravoval, tak tu kapitolu prostě přeskočte.
Antizlato bylo mezi tím prostudováno a stalo se druhou největší obchodovatelnou komoditou. Dodnes chodí po stepích Patagonie spousta sběračů a dohledávají veškeré antizlato. Pochopitelně jsou i sběrači podmořští. Dnes však už nesbírají menší kousky a prach, ale jen skryté, dosud neobjevené větší kusy. Zatímco zlato taje při teplotě 1065 stupňů, antizlato má teplotu tání 11 000 stupňů, takže jde jen těžko této teploty dosáhnout bez moderního a drahého vybavení a tak výrobky z antizlata jen těžko někdo přetaví. Mnozí mají antizlato v surovém stavu doma, ale je drahé z nich vytvářet šperky, či jiné výkovky. A tak výkovky z antizlata převyšují cenou zlaté výrobky, ačkoli je cena antizlata nižší. Bohatí a celebrity se rozdělili na zlaté a antizlaté. Jen musí dávat pozor při bližším kontaktu, aby nedošli újmy. Nakonec se vše sjednotilo a oslavy párty, předávání nejrůznějších cen a jiné společenské aktivity dostávaly pokyny přímo do názvu. Například Zlaté udělování Oskarů, nebo Antizlatý Karlovarský festival. Tak bylo jasné, že všichni na této akci budou mít jedno, či druhé a nedojde tak k nebezpečným situacím. Díky tomu, že je antizlato magnetické, je možnost ho sbírat i magnetem nebo neodymem, který je silnější. Také ukládání antizlata je jiné, než u zlata. Aby si ho nikdo nespletl a nedošlo k výbuchu, přetavovalo se antizlato do tvaru brikety a ne jako zlato na cihly. V podstatě se od zprávy ze stanice Gold 2 z asteroidu Apofis na žádnou zvláštní vlastnost antizlata nepřišlo.
Kluci se narodili dva dny po sobě. Můj Gabriel a malý Oskar si nemohli najít vhodnější dobu. Pršelo a pršelo a já s Oskarem bloumal po Bahía Blance od putiky k putice a zkoumali jsme jak budou domorodci reagovat na dva čerstvé tatíky, kteří mají chuť se napít. Skončili jsme v jednom přístavním doupěti. Oskar seděl u baru a snad už po dvacátý toho večera mi opakoval: „Já sem fo fotr vo vole. Hele, to pře přece není mo možný.“
Nesnažil jsem se ho už přemlouvat, aby mluvil španělsky, vydržel to vždycky jen chvíli a pak na to zapomněl a začal znovu opakovat to své:
„Tý vo vole já sem fo fotr.“ Dlouho jsme seděli a jen pili a pili, jenže mě to už nějak přerůstalo přes hlavu a tak jsem prozvonil Waldemara, aby pro nás přijel, jak bylo dohodnuto. Když se dlouho nic nedělo, vzal jsem Oskara pod křídlo a pěšky jsme vyrazili k domovu. Asi za dvě hodiny nás nohy přestaly poslouchat a my jsme usnuli pod stromy na stráni kousek od baráku.
Dopoledne nás místo zpěvu ptáků probudil pošťák. Měl z nás kino. Chechtal se snad ještě večer. Já ležel omotán drátem, který chrání krávy, aby nelezly, kam nemají, a Oskar měl ruku v lejnu. Vypadali jsme jako prasata. Došli jsme domů, ale bylo všude ticho. Na stole stál lístek, že rodiče KGB odjeli s Martinkou na výlet a já šel hledat mamku. Zaklepal jsem na její pokoj a vstoupil. Šok, který jsem dostal z toho, co jsem tam uviděl, se dá přirovnat k ráně kladivem do hlavy. Mamka spala v posteli v objetí Waldemara. Při představě, co se tu dělo, jsem se radši otočil a šel za Oskarem do kuchyně vyplenit ledničku. To snad nemůže být pravda, říkal jsem si. Moje mamka a Waldemar. Doufám, že mi nebude dělat tatínka. Nebo že je nenapadne jet dál do světa hledat štěstí. Když jsem se vysprchoval, seděl jsem v hale a opět řešil s ředitelem firemní věci. Za chvíli sešla mamka ze schodů a já radši rozhovor přerušil a zavřel notebook.
„Už jsi měl kávu?“ zeptala se jdouc do kuchyně.
„Jo, dám si, dík,“ odpověděl jsem, aniž bych se jí podíval do očí. Taky se mému pohledu vyhýbala. No tak co, je to jen žena a má své potřeby. Jen proboha nesmím nic řešit, nebo se dostanu do trapné situace. Mamka měla, má a vždy bude mít pravdu. Za chvíli přišla s kávou a jako by se nic nestalo se zeptala, jak jsme dopadli včera. Chtěl jsem jí říct, že určitě líp než ona, ale radši jsem řekl jen, že až na to, že nás honili poldové a že jsme zbili tři chlapy a že mám asi aids, tak dobrý. Evidentně mě neposlouchala a dívala se přes šálek s kávou do nikam. Nedalo mi to a přece jen jsem zareagoval.
„Miluješ ho?“ Podívala se na mě, jakoby mi chtěla odpovědět, ale v tu chvíli vstoupil do haly Waldemar.
„Nemáš na mobilu náhodou nepřijatý hovor?“ rýpnul jsem si hned zpočátku.
„Jo, asi jo, ale já byl včera moc utahaný a asi jsem to přeslechnul. Moc se omlouvám.“
Až do té chvíle se na mě mamka dívala tak nějak bojácně, jenže já zabodoval a pokračoval jsem k Waldemarovi: „To nic, dorazili jsme holt trochu později, než jsme předpokládali. Máme za sebou noční vandr u krav. Dáš si kávu, taťko?“
Mamka vyprskla smíchy a Waldemar po několika vteřinách trapných grimas to nevydržel a taky spustil svůj hluboký smích, který nejde popsat jinak, než gajgání husí.
Za pár dní, když už KGB s Janou byly doma i se svojí drobotinou, telefonoval jsem ve své pracovně s ředitelem a najednou se ozval křik. Ihned jsem zavěsil a běžel se podívat, co se děje. KGB ležela nehnutě na zemi a Jana se snažila o to, aby se KGB probrala. Okamžitě jsem zavolal sanitku. Ta přijela za několik minut, když už byla KGB při sobě. Nechtěla nikam jet, že je jí už dobře, ale zabalil jsem jí věci a musela chtě nechtě jet do nemocnice na vyšetření. Seděli jsme v čekárně, já měl na rukách Gabriela a KGB mě pořád přemlouvala, abychom to nechali plavat, že je prostě jen vyčerpaná a že to bude dobrý.
„Trvám na vyšetření. Ty si asi neuvědomuješ, že bys mohla třeba omdlít s Gabrielem v náručí.“
Pochopila vážnost situace a podstoupila všechna vyšetření, která doktor nařídil. Za tři dny přišly výsledky. KGB má nádor. Docela mě to složilo. Všichni jí opakovali, že není se čeho bát, protože dnešní technika už umí zázraky, ale ne KGB, nýbrž mně měli uklidňovat. Nejlepší holka mého života. Nejkrásnější dívka, kterou jsem si vzal, dala mi štěstí, lásku, dvě krásné zdravé děti, spokojenou domácnost a i když jsem si kdysi o ní myslel, že je to hloupá blondýna, dokázala svým chováním, že je prostě ta jediná, kterou můžu milovat. A ta by mě teď měla opustit? Teď bych měl zůstat se dvěma dětmi a hledat jim jinou mámu? Napovrch jsem dělal hrdinu a snažil se chovat se, jako by se nic nedělo, chlácholil jsem ji, že to bude dobrý, ale v duši jsem byl totálně posranej. Ihned jsem zahájil hledání internetových informací o operacích nádoru. Zjistil jsem, že v Praze máme výbornou kliniku, ale KGB odmítla z Bahía Blanky odjet. A tak jsme i přes to, že tu bydlely obě babičky, radši najali ošetřovatelku, aby pomohla KGB se vším, co k domácnosti patří a navíc jsme ji seznámili se stavem, ve kterém se KGB nachází. Od té doby u nás bylo, i přes tři věčně řvoucí děti, tišeji než dřív. Škoda, že jsme nevnímali to štěstí, které prožívali Oskar s Janou. Možná jsme měli víc starostí se sebou samými, ale v každém případě Oskar přišel s návrhem, že se přestěhují zpět do Prahy. Kromě toho, že tu bydlíme my, už je tady nic nedrží a radši by žili v Česku. Za pár dní odletěli. Nedivím se KGB, že jí mrzel odlet Jany, ale je statečná a chápe, že sestra má právo na štěstí, když nám se to trochu zvrtlo. V tu dobu jsem začal pít víc, než na oslavu, tentokrát na žalost. Hlídal jsem, aby mě nikdo neviděl a aby mi nebylo cítit z úst, jenže když dáte kuřákovi čichnout k popelníku, taky mu nesmrdí. KGB to poznala a mě bylo v tu chvíli trapně. Ne já, ale ona má důvod smutnit.
Hlasité předčítání
