4. Výzkumná plavba
Pár dní po zkouškách, které dopadly mimochodem na výbornou, jel táta na výzkumnou cestu po jižním Atlantiku s úspěšným vědcem a jeho kamarádem Igorem Kollgertem, aby mapovali rozsah antizlatého posypu v moři. Bral to jako dovolenou a moc se na tu plavbu těšil. Strašně jsem chtěla jet s nimi, ale táta byl neoblomný. Dva dny před odplutím mě vzal na prohlídku lodi. Byla vybavena opravdu skvostně. Měla laboratoř, za kterou by se nemuseli stydět ani u nás ve fakultní nemocnici. Když jsem to uviděla, přemlouvala jsem tátu, že to je přesně to, o čem by měla být má dizertační práce a že mě bude mít na očích a on po dlouhém přemlouvání nakonec povolil. Je to jen na tři týdny a další zkoušky mi neutečou. Skvělý, jedu na moře. Jen KGB měla obavy, jestli to a jestli támhleto, ale nakonec nám s bráchou Gabrielem přišli zamávat. Nevím, jestli jste se někdy někdo plavili na jachtě, ale já tři dny blila. Pan Igor říkal, že je to uvolnění stresu, který na mě dlouhodobě svět vytváří, já si však myslím, že to bylo tím šeredným jídlem, které vytvářel jeho kuchař. Po třech dnech jsem konečně začala vylučovat ve víc jak půlhodinových intervalech a čtvrtý den jsem už začala mít i hlad. Chtěla jsem jíst vše, co nevařil ten špinavý kuchař. Pátý den se mi konečně udělalo lépe a jakžtakž jsem mohla komunikovat s ostatními. Mezi tím jsme urazili víc jak tisíc kilometrů nebo spíš, jak Igor zdůrazňoval, 600 námořních mil. Blížili jsme se k Falklandským ostrovům. I přesto, že je oceán v těchto místech dost hluboký, asi tak do tří kilometrů, měnila hladina svou barvu díky posypu antizlata na žlutě zlatavou. Počasí nám přálo a tak jsme se mohli potopit v malém zálivu, který byl nedaleko od města Stanley. Připadala jsem si jako v malém ráji, který byl připraven pro pozorování královských klenotů. Celé dno svítilo odrazem slunce a jen přítomnost ryb mě utvrzovala v tom, že to není sen. Večer jsme přistáli ve Stanley a ubytovali se v hotelu. Ráno prý bude bouřka a tak vyrazíme až odpoledne. Město bylo již po těch letech samozřejmě uklizeno a jen náhodou jste mohli narazit na zbytek antizlatého lístkového prášku. Po dnech houpání a zvracení jsem ráda doprovodila tátu na procházce po městě. Je to velmi osobité město, ale stejně jsme nakonec skončili v jednom zapadlém baru u přístaviště. Sedli jsme si až dozadu k malému stolku a já si chystala řeč, jak začít zpovídat tátu na téma KGB a Jarda. Jen jsme však dosedli, přistoupil k nám starší snědý muž a zeptal se čistou češtinou:
„Jak dlouho se zdržíte?“
„To snad není možný?“ zakřičel táta a objal toho vetřelce.
„Marti dovol, abych ti představil svého spolužáka ze studií, Frantu Závoru. Říká se, že je svět malý, ale tebe ty potvoro bych tady nečekal.“
Pan Závora si k nám přisedl a celý večer vyprávěl o tom, jak žije a jak se sem dostal a mně se upřímně řečeno chtělo pryč. Těšila jsem se, že z táty vymámím něco informací a on Závora. Naštěstí to pro mě nebylo tak úplně zbytečné setkání, protože věděl dost zpráv o lodi Santa Emanuela Regio a nakonec by se dalo říct, že díky tomuto setkání můžu celý příběh naší rodiny dokončit, ale to bych opět předbíhala.
„Loď se potopila nedaleko odtud na sever,“ rozpovídal se Franta.
„Někdo říká, že je stáhl ke dnu náklad antizlata, jiný, že nezvládli bouři, která se tu tehdy přehnala, jistý je však to, že několik místních hledačů má některé relikvie z lodi ve svých sbírkách.“
To bylo pro tátu lákadlo. Domluvili jsme se na ráno a hned po snídani nás pan Závora dovedl k jednomu takovému hledači s podivným jménem Julius Kondraft. Byl to starý hnusný slizký Dán. Mezi hromadou bordelu, kterou nám dotyčný ukázal, našel táta pár věcí, které opravdu patřily Jardovi. Pan Kondraft neměl nic proti tomu, aby si táta tyto věci odnesl, ale za každý kus chtěl tisíc dolarů. Marně se táta snažil o nějakou slevu, nebo o dohodu. Julius Kondraft řekl, že ty věci sem dotáhl s nasazením života a že by byl hřích, kdyby je dal lacino. Moře prý svou náruč jen tak někomu neotvírá. Nakonec táta vzal fajfku, nůž, hřeben a hodinky za „pouhé“ dva a půl tisíce. Ještě, než jsme z jeho domu odešli, vzal si mě pan Julius stranou a řekl:
„Za to, že jste mi udělali tak dobrý kšeft, ti dám něco gratis,“ pak sáhl do jednoho šuplíku a vytáhl malý do igelitu zabalený notýsek. Schovala jsem ho okamžitě nepozorovaně do kapsy a odešla s tátou směrem k našemu hotelu. Byl to skutečně notýsek Jardy, jak jsem z prvních listů vyčetla, ale neměla jsem soukromí. Další dny už probíhaly klidně a jen to, že jsem se nemohla věnovat svému tajnému úlovku, mi vadilo. Kajuta, v níž jsme s tátou spali, byla malá a tak jsem si prostudování notýsku nechala až na pevninu.
Až do přistání v Bahía Blance jsem se věnovala naplno své dizertační práci o vlivu antizlata na životní prostředí a následně na zdraví populace. Všechny ukazatele na přístrojích mě utvrzovaly v mém domnění, že antizlato má skutečně vliv nejen na zdraví všech živých organismů, ale i na psychiku a co víc, i na momentální náladu. Svou dizertační práci jsem nazvala: Vliv antizlata na lidstvo. Bylo to sice široké pojmenování, jenže kdybych se chtěla věnovat jen jedinému vlivu, byla by má práce ošizena o mnohé jiné výsledky mých pokusů.
Do Bahía Blancy jsme dorazili tři dny po plánovaném termínu a tak jsem se okamžitě vrhla na studium, abych dohnala ztracený čas do další zkoušky.
Hlasité předčítání
