2. To není špína
Není mi jasné, proč se všechny ženy hned po první noci strávené v cizí posteli ptají, zda vypadaly dobře, jestli jim nekouká z bůhvíodkud celulitida nebo jestli chci snídani. Jasně, že vypadají dobře i kdyby měly na hlavě jutový pytel, protože při a po milování mě vůbec nenapadne sledovat, jak vypadají. To vše jsem vyhodnotil při předchozích setkáních a po milování je mi to už šumafuk. Taktéž celulitida. To slovo mi připomíná, že už jsem se několikrát přistihl, jak při milování s jakoukoli ženou mi ty tukové faldíky nejen připadají svůdné, ale že se mi i tak trochu líbí. A co se týče snídaně do postele, tak nevím, jak ostatní muži, ale já ji po sexu chci vždycky.
Po několika dnech, když jsme s Oskarem a Jardou navečer probírali, jaký původ má to zvláštní světlo, střídavě jsme nahlíželi do okuláru a popíjeli vínko, které nám nalévala KGB, se ozval zvonek. Za dveřmi stál malý, elegantně oblečený muž s kloboukem a ptal se, jestli tu býva pán Martin Boucha, čo s nim hovoril do telefona. Potom se představil jako Josip Gibson. Zjistili jsme, že pan Gibson je slovenského původu a tak i přes naši celkem obstojnou znalost angličtiny, jsme uvítali jeho původ. Mě osobně docela mrzelo, že byl Slovák, za prvé tak ztrácíme možnost procvičovat svou angličtinu a za druhé… Oskar… však víte. Pan Gibson, původně Jožka Gibsný, využil nález, který jsme nahlásili a navštívil i svou rodnou zemi.
„Tak čo to tu chlapci máme za špinu, vraj máťě voľajaké svetlo? Ja som teraz prišol z Košic a mam vas zkontrolovac, ta ukažce, co to mace na totym daľekohľadu?“ bylo slyšet, že už svou slovenštinu s východním přízvukem dlouho nepoužíval. Po další hodině přemýšlení, koumání a pozorování došlo k další půlhodině utírání čoček, mlčení až dumání a nakonec i k obvyklé frázi, kterou chtě nechtě pronesl Jožka Gibson a to:
„No ba, tak to je veru vážne. Vyzerá to na výbuch supernovy v tak veľkej vzďalenosti, že ju nikto okrem vás nězaznamenal. Buděm museť vzjať všetky materiály do Trentonu a urobiť kompletnů analýzu,“ a vytáhl z tašky láhev borovičky.
Zavolal jsem KGB a ona, nevím, kde to vzala, přinesla všem večeři včetně moučníku. To se mi docela začínalo líbit. Ženský chlapa vždycky utáhnou na žrádlo. Dlouho do noci jsme s Jožkou, KGB, Jardou a Oskarem debatovali o problémech týkajících se nebe, víry, UFO, vzdálených galaxií a slovenského nářečí. Jožka nám říkal slova, která v zemplínském nářečí používá, a my jsme hádali, co znamenají. Hodně jsme se nasmáli, neboť biglajs, kapura a gerok vůbec nevypadají jako slovenská slova, jde totiž o žehličku, vrata a kabát. Někdy jsem se trefil, protože třeba firhangi znám z němčiny a věděl jsem, že jde o záclony, jenže ostatní slova nemůžu posoudit, protože jsem těm slovům skoro vůbec nerozuměl.
Nakonec jsme usnuli po čtyřech lahvích vína a jedné půllitrovce borovičky všichni na jedné posteli. Ráno, když jsem zjistil, že se spící KGB objímá s Jožkou, jsem se přistihl, že tak trochu žárlím. A zatímco Oskar jim dělal třetího do klubka, Jarda seděl už na záchodě a hlasitě vylučoval. Odešel jsem do koupelny a po chvíli, když jsem se vrátil, byli už všichni vzhůru. Oskar si držel hlavu a sténal. KGB si česala vlasy a šťastná, že je koupelna volná, letěla zkvalitnit svoje vnady do normální podoby, zatímco Jožo byl absolutně fit, a sháněl na internetu nejlepší spoj za moře. Když Jarda opustil svou kukaň, bylo na něm jasně vidět, že mu to nesedlo. Slabě pokynul Oskarovi, aby mu udělal místo na posteli a padl, jako kdyby včera lámal skály.
„Patri jak patkaň z muki,“ pronesl Jožka svou lepší a lepší rodnou řečí. Nevěděl jsem, jestli Jožka své východní nářečí zná dobře, ale někdy se mi zdálo, že si vymýšlí nová slova, jen aby nás pobavil.
„Co to znamená?“ zeptal jsem se.
„Kouká jako potkan z mouky,“ zahlaholil Jožka skoro dobře česky a bylo na něm vidět, že je rád za můj zájem. Přesně za čtyřiadvacet hodin mi Jožka volal už z Trentonu.
„Pozri sa na ten okulár eště raz, či má všetky parametre nastavené správně. Áno? V tom prípadě musítě prísť tu a buděme to riešiť s vámi. Máme totiž podezrenie, že to, čo si objavil, něbola špina, ale…no uvidíš.“
„To jako já abych přijel do Ameriky?“ nechápavě jsem namítal.
„No jasnačka, musítě tu byť, abystě boli svedkami pri dialšom postupe, šéfko vás tu chce mať.“
Moje argumenty, že máme zaměstnání a nemůžeme, nebral na vědomí. Snažil jsem se o poslední pokus, že Oskar taky přece… Nezabralo. O práci ať se nestaráme, to prý vyřídí. Odpoledne jsme všichni čtyři seděli u mě a hlučně debatovali o vzniklé situaci. Nechápu, jak se to Jožkovi podařilo, ale všem třem zajistil přes ministerstvo zahraničí zvláštní volno. Jarda se stále jen usmíval a otáčel hlavu k nebi se slovy: „Kluci, tak tohle nám přišlo z nebe, ne od boha, ale od supernovy!“ Oskar jako vždy jen prohlásil: „He hele a pře přece.“ A nic víc jsme z něj nedostali. KGB byla nadšená. Je zrovna bez práce a tam by si mohla něco najít. Dívala se na mě jak na svatý obrázek a bylo na ní vidět, že má připravenou otázku, o které jsem ani nemusel přemýšlet. Viděl jsem, jak se jí v očích míhají písmenka: „Vezmeš mě s sebou?“
Už mě to napadlo, ale netroufal jsem si, abych jí to řekl. Teď však se mi ten nápad líbil čím dál víc. Po všech těch debatách, kdy se KGB zapojovala do rozhovorů, jsem změnil názor na její mozkovnu a nakonec nám mezi řečí prozradila, že má vysokou školu. „Nikdy nesuď člověka podle prvního dojmu,“ říkala moje babička, jenže já s ní nesouhlasil. Vždy se mi první dojem potvrdil jako nejlepší odhad. KGB je důkaz, že výjimka potvrzuje pravidlo. Nejspíš to bude tím, že je žena, že je krásná, že ji možná miluju a tím se můj odhad zamlžuje, ale to ještě nevím jistě, ale určitě nejvíc je to tím, že je KGB. A tak na její otázku: „Můžu letět taky?“ jsem přikývl a dal jí pusu na čelo. Okamžitě začala balit.
Druhý den jsme stáli všichni na letišti a čekali na odbavení. Už už jsem chtěl vypnout mobil, když mi volal Jožka a že nemáme nikam letět, protože na fotkách zjistili volajaké nesrovnalosti, a že poletíme příštím spojem. Nic víc jsem se nedozvěděl, protože vzápětí zavěsil.
„To je dobře,“ řekla KGB. „Neboť já zapomněla doma pas.“
Podíval jsem se na ni a bylo mi jasné, že s ní nebudu mít nikdy nudu. Než jsme dojeli domů, ozvalo se další cizí číslo a prý už na mě čekají před barákem. Nechápal jsem, co je tak důležitého na jednom malém výbuchu vzdálené supernovy, ale čekali na mě čtyři nanejvýš slušně oblečení pánové a že jestli si mohou prohlédnout a zkontrolovat všechny pozorovací přístroje. Zavedl jsem je na půdu a čekal v křesle na to, až se „vyblbnou“. Po třech hodinách titěrné práce, kdy zkoumali lupou každý milimetr okuláru, mi oznámili, že je vše ok a že tedy mohu odletět. Zkoušel jsem z nich vymámit nějaké vysvětlení, proč a co a kdo, ale nevěděli nic, jen prý to měli zkontrolovat. Ráno jsme znovu stáli na letišti a pro každý případ jsem vypnul mobil už v taxíku. KGB se nenechala dlouho prosit a zaperlila: „Budeš slavný?“
Opřel jsem se o sloup, vzal ji za ruku a díval se do jejích vlasů, jestli je to BLOND pravé. I když mi bylo absolutně jasné, že to nemůže nebýt blondýna. Pro jistotu jsem se jí zeptal, kde udělala tu vysokou, jestli v Plzni, ale naštěstí nepochopila mou narážku a odpověděla, že v Praze.
Let proběhl v klidu, ačkoli KGB vyžadovala, abych si s ní povídal a po letušce chtěla atlas Ameriky, colu, sendvič, hřeben a zrcátko. Po přistání jsem si oddychl. Nerad lítám. Taxi bylo objednáno a tak jsme se svezli až do ústředí, kde na nás čekal Jožka. Už z dálky hlaholil:
„Tak kamarádi, to jste ještě neviděli. Okamžitě se na to pojďte podívat,“ mluvil již, jak bylo tady zvykem anglicky a bylo to o trochu lepší, než když se snažil o tu lámanou krajovou slovenštinu. Po rychlém průjezdu městem jsme se ocitli před věžákem, který pro nás Evropany má nádech monstróznosti. Zavedl nás do jakési promítací síně. Na plátně se objevil obraz, který jsem znal. Jožka si vzal ukazovátko a pustil se do vysvětlování.
„Tak tohle, co jste na své přístroje zaznamenali, je výbuch hvězdy 21Mb. Na tom není pro nás nic moc tak zajímavého, to spíš pro druhé oddělení, ale když si ten obraz přiblížíme, je vidět velké množství teček a je to i trochu zamlženo. Mysleli jsme, že máš špinavý okulár, ale když naši vědci prozkoumali všechny snímky, nenašli příčinu. Dali jsme za úkol vědcům z Prahy zkontrolovat tvé zařízení a za to se omlouvám, neboť to bylo nanejvýš nutné, jenže všechny přístroje byly v naprostém pořádku. Naši vědci pak nastavili své přístroje na sekvenci oblohy Cy21xl a našli tohle zamlžení. Víte, co to znamená?“ opravdu jsem nevěděl a ostatní také zřejmě ne, tak jsem jen pokrčil rameny.
„To znamená,“ pokračoval Jožka, „že mezi námi a tou hvězdou jsou jakési předměty, které podle zvětšující se velikosti letí směrem k nám.“ Díval se na mě, jak kdybych mu měl zatleskat. Bylo ticho a tak jsem zakoktal tentokrát bez narážky na Oskara.
„No a co co jako?“
Podíval se na mě tak trochu šibalsky a řekl slova, která mě překvapila stejně, jako déšť za jasného počasí.
„Ono to totiž je něco, o čem nikdo nevěděl. Letí sem několik milionů úlomků, které jsou asi tak třicetimilionkrát blíž, než ta hvězda, která právě vybuchla. Díky tomu, že nám posvítila z druhé strany, jsme vlastně uviděli to, co bychom viděli nebo zaznamenali o hodně později a už bychom se na to nemohli dostatečně připravit. Už jsme ten roj identifikovali a řeknu vám, že to bude asi problém. Nejen, že se blíží zhruba čtvrtinou rychlosti světla, ale úlomků je tolik, že jestli lidé něco nepodniknou, mohlo by to se zemí pěkně zacloumat. Jejich velikost je od malinkých prachových částeček až po ten největší, který má v průměru asi dva kilometry. Díky tobě máme naštěstí dost času, abychom se na to připravili.“
Chtěl jsem namítnout, že to není jen má zásluha, ale vtom do rozhovoru nečekaně vstoupila KGB.
„Kolik máme toho času?“
Překvapilo mě, že to všechno pochopila a je schopná i reálně uvažovat (asi tu školu fakt udělala). Jožka se napřímil a po krátké pause, která se mi zdála trochu delší, než bylo potřeba, řekl, že asi tak rok. KGB se usmála a řekla, že se chce ubytovat a vykoupat. Boží rány, proč všechny ženy myslí tak divně? Já bych teď nejradši debatoval u sklenky a snažil se něco podniknout. Neříkám, že bych hned něco vyřešil, ale alespoň bych projevil snahu, zájem a eventuelně by se dalo něco z toho v dalším rozhodování použít. A ona se chce koupat. No jo, ženský asi nemají ten správný smysl pro řešení problémů.
Hlasité předčítání
