5. Společné Vánoce a svatba
Na Vánoce jsme pozvali všechny k nám, abychom svátky oslavili společně. Jako první přijeli z Trentonu Osky s rodiči, Jožkou a jeho novou paní Klárou Gibsonovou. Byla to nevzhledná paní plná energie a tím si získala mé sympatie. I když měla řídké vlasy a na krku malou bradavici, budila ve mně dojem šťastného člověka. Je málo lidí, kterým ošklivost sluší, ale paní Klára byla jednou z nich. Hezky se s ní povídalo a za její názory by se nemusela stydět ani anglická královna. Od první chvíle jsme byly i přes větší věkový rozdíl kamarádky. Vyprávěla nám o svém osudu, jako by to byla kniha napsaná pro lidstvo. Měla silný, ale nevtíravý hlas, a když vyprávěla, všichni poslouchali se zaujetím a málokdy se stalo, že jí někdo přerušil. Ne, že by nemohl, ale nikdo nechtěl tuto permanentní pohádku, která se linula z jejích úst ukončit. Ta paní uměla prostě zaujmout. Docela jsem se bála při pomyšlení, co nastane, až se setká s Waldemarem. Moje obavy však byly zbytečné. Ač oba upovídaní, sedli si do noty a během dnů a večerů se pravidelně střídali ve vyprávění a tak celé svátky byly obohacené o pohádky, které nikdo nikdy nenapsal, ale paní Klára a pan Waldemar je prožili. Tyto svátky byly jedny z nejkrásnějších v mém životě. Prakticky celé dny jsme trávili posloucháním, kdy se ve vyprávění střídali Klára, Waldemar, babi Bouchová a děda Koutný. Snad jediná babička Koutná nevyprávěla své příběhy a to jen proto, že měla zánět hlasivek.
Těšila jsem se, až si s Oskym předáme dárky. Byla jsem přesvědčená, že zápisník od jeho pravého otce na něj zapůsobí jako bomba. Byla jsem však šokovaná, když mě zavolal do zahrady a ve stínu stromů mi v kleče ukázal jeho dárek pro mě a to zlato – antizlaté snubní prstýnky. Padla jsem k němu na kolena, objala ho a on mi pošeptal tu otázku, která budí ze snů miliony žen a dívek.
„Miluju tě. Vezmeš si mě?“
Slzy mi tekly štěstím a úplně jsem zapomněla, že to bude problém pro celou rodinu. Přeci jen je to bratranec. Políbila jsem ho, jak nejněžněji to šlo, a přikývla.
„Ano,“ a i přesto, že se později ukázalo, že to nebyla ta nejlepší volba, to byl jeden z nejpůsobivějších dojmů v mém životě. Můj dárek byl zastíněn krásou vyznání a tak se nakonec dočkal jen odložení do šuplíku. Kdyby mi ten den Osky nevyznal lásku, asi by se pod tíhou pravd, které jsme v zápisníku později objevili, nikdy nestal mým manželem, ale to bych zase předbíhala. Prostě ten zápisník ležel v šuplíku po dlouhá léta a nikomu nechyběl, stejně jako deníky KGB.
Hned po novém roce jsme se tajně vzali. Oznámili jsme to pouze Waldemarovi, který měl jít svému nevlastnímu vnukovi za svědka a paní Kláře, která dělala svědkyni mě. Waldemar sice protestoval, že nemůže jít bez partnerky, tedy bez babi na svatbu svého skoro vnuka, ale když se Osky (a to se mi na něm moc líbilo) postavil a řekl, že si tedy vybere prvního kolemjdoucího a ten mu tu svatbu potvrdí, nakonec rezignoval a tak jsem se stala paní Kateřinou Martinou Bartoňovou.
Dohodli jsme se, že budeme po skončení mých studií a ukončení pracovního poměru mého muže v New Jersey bydlet v domě po našich, poblíž babi Bouchové v Praze. Svou dizertační práci jsem obhájila a těšila se na nový život na starém kontinentě. S naší svatbou to prasklo v den mé promoce a řeknu vám, že takové čoromoro jsem ještě nezažila. Rodina se sešla v slavnostním sálu celkem v pohodě a v hojném počtu, jenže když rektor univerzity řekl místo Kateřina Martina Bouchová – Kateřina Martina Bartoňová, mnozí z rodiny utrpěli přinejmenším silné trauma. Mé rozčarování však přišlo čtrnáct dní po svatbě, když mi Osky oznámil, že dostal nabídku na tříměsíční turnus na odvrácené straně měsíce, kde prováděli nějaké debilní testy pro antizlaté varianty léčebných postupů. Sice mě léčebné postupy s antizlatem z důvodu mé profese zajímaly, ale ne až tak, jak by si představoval pan Oskar Bartoň. Nebudu vás napínat a hned vám natvrdo řeknu, že je to vůl jak anděl. Odletěl na Měsíc na tři měsíce, aniž by se se mnou poradil. Jako manželka nemám právo ovládat jeho myšlení, ale měla bych mít přinejmenším nárok na to, se svým manželem debatovat, rozhodovat a plánovat. Cítila jsem se jako kráva. To není to správné vyjádření, já se cítila, jako by mi na rukou uřízli prsty a omlouvali se, že to byla ta nejlepší možnost. Potřebovala jsem si o tom s někým popovídat, ale nikdo se mnou nechtěl mluvit, protože jsem je před svatbou taky neposlouchala. Byla jsem sama a taky jsem si to sama zavinila. Sedla jsem si k televizi, abych myslela na něco jiného a uklidnila se. Dávali dokument o jižním pólu. Prý se tam dějí podivné věci kolem úložiště světových zásob. Zvířata v oblasti migrují směrem k úložišti a tam zmrznou. Ani jsem tehdy netušila, že se s tímto problémem setkám za několik let.
Hlasité předčítání
