10. Rodiná tragedie
Dlouhou dobu se nic zvláštního, co se týče našeho rodu, nedělo. Měli jsme s Oskym tolik práce se svými dcerami a s lunaurem, že se nám nedostávalo času ani sil, abychom se věnovali čemukoli jinému.
V den, kdy bylo Janě a Kátě tři roky, dostaly od nás k narozeninám obě zlaté náušnice. Janička byla velká parádnice a tak když je uviděla, vzala krabičku a se slovy:
„Jé, to jšou štejný jako ten kámen na polišce,“ utíkala k polici, kde bylo položeno lunaurum. Všichni jsme zařvali jako by nás napíchli na kopí. Už jsme nestačili nic udělat a Janička přiložila zlatou náušnici ke kusu měsíčního antizlata. Vrhla jsem se na ní a očekávala výbuch. Nic se však nestalo. Žádný výbuch, žádná reakce, prostě nic ohrožujícího, jen Janička vyplašená naším hrozným křikem začala plakat. Nechápali jsme, proč nedošlo k výbuchu, ale během několika dalších dnů jsme v laboratoři zjistili, že Lunaurum jako antizlato nepůsobí. Další den však přišla z Bahía Blancy zpráva, že v domě rodičů došlo k tragické události. Pravděpodobně po reakci zlata a antizlata došlo k výbuchu, který způsobil, že Kateřina Bouchová, Martin Boucha, Jana Bartoňová, Oskar Bartoň, Richard Bartoň a služebnictvo tuto tragedii nepřežili.
Ten den jsme s Oskym seděli nad fotkami a tiše jsme vzpomínali na chvíle, které se nám zdály být nejlepší k připomenutí. Slzy nám tekly proudem a tak jsem byla ráda, když přijely obě babičky i s dědou Bartoněm a Waldemarem a všichni jsme pak spolu vzpomínali a plakali, za doprovodu šišlavého hlásku Jany a ráčkující Kateřřřinky. Ten den jsme se oba stali sirotky. Jediný, kdo neštěstí přežil, byl můj bratr Gabriel. Cestoval jako vždy po zájezdech s nějakou kapelou. Dohodli jsme se, že do Bahía Blancy odletí Osky a děda Waldemar, aby se postarali o vše potřebné. Firmu na antizlaté ozdoby po mámě dostane na starosti Gabriel a Gold Loto převezme Osky. Ještě toho večera však odvezli dědu Bartoně do nemocnice a ráno volali, že mu srdce nevydrželo a že zemřel. Seděli jsme nad starými fotkami s oběma babičkami, Oskym a Waldemarem a nevím, jak dlouho bychom tam seděli, kdyby nás nevyrušila Jana s Katkou, které se dožadovaly pohádky z tabletu. V poledne Osky s Waldemarem odletěli a já poprosila obě babičky, jestli by mi nemohly s děvčaty pomoci. Nechtěla jsem je dávat k hlídání nějakým cizím lidem, ale abych se zaměstnala, musela jsem něco dělat a práce se mi zdála jako nejlepší varianta. Obě babičky nadšeně souhlasily. I jim hlídání děvčat zapudilo černé myšlenky a já mohla jít do laboratoře. Práce mě úplně pohltila. Ani jsem se nenadála a deset dní uběhlo jako voda, když Osky volal, že je na letišti v Praze a ať přijdu včas z práce. U večeře nám vyprávěl, jaké to tam bylo. Waldemar ještě zůstal, ale přiletí, až se vyřídí všechny náležitosti.
Když dorazili do Bahía Blancy, bylo už vyšetřování skončeno a tak je policisté seznámili s výsledky. Výbuch nebyl zaviněn, jak se ze začátku zdálo reakcí zlata a antizlata, ale byla tam nastražena časovaná bomba. Zřejmě ji někdo do domu dal v nočních hodinách ke zdi mezi domem a garáží. Nálož byla tak silná, že poškodila i sousední usedlost, vzdálenou sto metrů. Prakticky všichni, kteří v domě spali, byli okamžitě mrtví. Poněvadž nebyli žádní svědkové a na místě činu nezůstaly žádné stopy, byl případ odložen.
Osky s Waldemarem se zúčastnili pohřbu, kde byli mimo nich přítomni jen pozůstalí členové rodin služebnictva. Notář jim vydal všechny potřebné dokumenty a tak se Osky rozhodl, že nemá cenu, aby tam dál čekal na ukončení pozůstalosti, napsal Waldemarovi plnou moc a přiletěl. Waldemar ještě počká na dokončení pojistných vypořádání a pak se hned vrátí. Osky přivezl pár věcí, které se mu zdály být důležité, a dodatečně ještě připluje lodí kontejner s ostatními zachráněnými cennostmi. Trosky domu nabídli realitní kanceláři k prodeji. S Gabrielem jsme vše vyřizovali telefonicky a on slíbil, že do týdne přiletí do Prahy.
Byla jsem ráda, že se Osky vrátil dřív. Za těch pár dní jsem byla zase moc sama. I když tu byly Jana s Kateřinou a obě babičky. Osky je pro mě důležitý jako vzduch nebo voda.