3. Plukovník Henry
Celé dny jsem byl zavřený v laboratoři s mamkou, kde jsme hledali možnosti, jak dokázat přítomnost mediačního vlnění. Avšak všechny pokusy selhávaly. Jediným důkazem byla reakce na ladičku. Jednou, když jsme seděli venku na lavičce se svačinou a nahřívali se jarním sluníčkem, přistoupil k nám jakýsi starý pán, který i přes svůj pokročilý věk vypadal velmi zachovale. Představil se nám jako plukovník Henry Bertold. Požádal mamku, aby mu věnovala trochu času k nějakému vysvětlení jeho situace. Domluvili se na odpoledne v blízké restauraci. Mamka chtěla, abych tam šel s ní, protože jsme nevěděli, co je zač.
Pan Henry byl americký pilot, který se zúčastnil letu na záchranu lidstva před čtyřiceti lety v kosmické lodi, která letěla naproti antizlatu k asteroidu Apofis.
„Jmenuji se Henry Bertold a kromě krásných zážitků jsem si z letu na záchranu lidstva přivezl i kousek antizlata pro štěstí. Nejsem sám, tehdy nás k Apofisu letělo dvaadvacet lodí, čili osmdesát osm lidí a všichni si ten kousek zlata přivezli. Po zjištění, co antizlato z Apofisu dokáže, jsme se všichni domluvili, že budeme jeho účinky tajit, neboť by se lehce mohlo stát, že na nás někdo zaútočí s úmyslem toto antizlato si přivlastnit. Všech osmdesát osm členů posádek z letu dosud žije a je to zásluha antizlata. Tedy vyjma jednoho, který byl obětí dopravní nehody. Jeho antizlato po něm zdědil syn, který s námi také podepsal na každoročním srazu dohodu o mlčení.“ mamka ho přerušila a požádala ho, aby pro lepší rozlišení používal pro označení antizlata z Apofisu název apofisum. Přikývl a pokračoval:
„Naléhavě vás žádáme o zastavení vašeho zkoumání. Z Apofisu bylo přivezeno skoro tisíc tun antiz… pardon apofisa. Firma Lorexol má zájem na odkoupení antiz… apofisa a jeho prodeje po celém světě. To se nesmí stát. Všechno je uloženo ve světové bance kdesi u jižního pólu. Zatím z tohoto nákladu nebyl použit ani gram na jakékoli účely a tak jsou dodnes účinky apofisa neznámé. Všichni si myslí, že má stejné vlastnosti jako zemské antizlato, či lunaurum, jenže nás osmaosmdesát víme, že má na lidský organizmus jiný vliv. Víc bych ale radši neříkal tady na veřejnosti, jestli vás mohu požádat, pojďme někam, kde bude větší soukromí.“
Mamka ho pozvala k nám domů a tam jsme po půl hodině také zasedli v mámině pracovně. Jeho vyprávění bych si asi stěží celé zapamatoval, ale nevím, co mě to napadlo, nahrál jsem si tento rozhovor, tajně na diktafon a tak vám ho mohu ve zkrácené verzi předložit:
„Možná jste slyšeli o podivném chování zvířat na jižním pólu. Je to v oblasti, kde je apofisum uloženo. Nás osmaosmdesát víme, co je následkem úhynu zvířat. Je to závislost. My jsme, abyste tomu rozuměli, na apofisu závislí. Tato zvířata na jižním pólu setrvávají poblíž apofisa tak dlouho, až zemřou vysílením, mrazem či hlady. Dlouhodobá přítomnost tohoto zlata má na organizmus léčící účinek, ovšem má i negativní dopad. Nejdřív jsme se domnívali, že je to čistě psychická obava z toho, že o zlato nositel apofisa přijde, ale po informacích z jižního pólu si myslíme, že je to skutečně závislost stejná, jako u jiných návykových látek.
„A vy si tedy myslíte, že je apofisum škodlivé?“ zeptala se mamka.
„Není škodlivé, je léčivé, dokáže opravit celý organizmus a udržet ho v dobré kondici po celá desetiletí, ale je návykové,“ odpověděl Henry. Mamka vstala a přistoupila k Henrymu.
„Vy máte apofisum sebou?“
Cuknul sebou, jako by ho píchla nožem a se strachem v očích jí tiše odpověděl:
„Ano.“
Když mamka viděla jeho přehnaně vyplašenou reakci, zeptala se co nejmírumilovněji:
„A …mohl byste nám ho ukázat?“
Henry chvíli váhal a pak přeci jen vstal, sundal sako, rozepnul si košili a odkryl bederní pás, v němž byla kapsa zabezpečená dvěma zámky. Do obou vložil palce a zámky se po naskenování otisků prstů otevřely. Z kapsy vyndal kousek zlata velikosti mandarinky.
„Z ruky ho ale nedám,“ řekl a nastavil dlaň mamce před očima.
„Simonku, přines prosím tě ladičku,“ poprosila mě mamka a já sešel do přízemí. Po chvíli, když jsem se s ladičkou vracel, seděl Henry v křesle a mamka, nevím, jak to udělala, ale držela apofisum v ruce. Zapnul jsem ladičku a stejně jako s lunaurem jsme znovu zkoušeli pomalé přiblížení. Zatímco lunaurum začínalo vždy působit vždy ve vzdálenosti jednoho a půl metru, apofisum reagovalo už ze čtyř metrů. Pomalu jsme se s mamkou posouvali k sobě a ve vzdálenosti jednoho metru reagovalo apofisum stejně, jako lunaurum na dotek. Dalšími centimetry přiblížení se ručička začínala chvět tak, že na půl metru ji už nebylo možno sledovat a na dvaceti centimetrech ladička úplně zkolabovala. Mamka podala Henrymu apofisum a on si ho s velkou úlevou uložil opět do kapsy a zamkl.
„Je to vskutku zajímavá reakce, ale na prostudování bych potřebovala čas a vzorek,“ řekla mamka a zase se posadila.
„A to je právě to, o co bych vás chtěl požádat. Zajistěte, aby nikdo nemohl apofisum studovat, prodávat či jinak s ním nakládat. Máte u firmy velký vliv a na vás každý dá,“ řekl teď už uklidněný Henry.
„Stejně ještě dost dobře nechápu, proč bych to měla udělat?“ reagovala na jeho slova mamka. Henry položil hlavu do dlaní, chvíli tiše bručel a pak se opět rozhovořil.
„Dobře, zkusím vám nabídnout scénář, jak by se vše mohlo vyvíjet. Dejme tomu, že se apofisum bude prodávat. Kdo jej získá? Bohatí, úspěšní a spíš bych mohl uvést jejich druhou stránku a tou je zlí, mstiví a nekompromisní lidé toužící po věčném životě, moci a marnotratnosti. Možná se dostane do rukou také pár jedincům, kteří si to zaslouží, ale to jsou spíše malá procenta. Množství, které je na jižním pólu, to je těch tisíc tun, by se dalo rozdělit maximálně pro patnáct milionů lidí. Po rozprodání veškerého apofisa začnou být na denním pořádku vraždy, přepadení a jiné násilné činy, jejichž jediným účelem bude získání apofisa. Řeknu vám, že kdybych tušil, jaké účinky apofisum má, možná bych s jeho přivezením váhal. Dnes už však bez něj nemohu žít. Nikdo z nás osmaosmdesáti neví, jak dožijeme, zda se dokážeme apofisa dobrovolně vzdát či jak se ho vzdát, ale jedno vím určitě. Brzy přijde doba, kdy naše těla nevydrží tíhu stáří a stejně zemřeme. A ne-li, budeme chtít zemřít. Jenže, co když to s apofisem nejde? Připadám si jako hrabě Drákula.“
Podíval se na mamku téměř prosebně a bylo vidět, že ho dlouhé mluvení vysílilo. Mamka ho chvíli mlčky pozorovala a pak přece jen začala pomalu mluvit:
„Jste velký pesimista, pane Henry. Napadá mě však i jiný scénář. Například po prostudování apofisa můžeme určit množství dávek, velikosti a časových rozdělení, k nošení apofisa tak, aby se účinky závislosti minimalizovaly. Co když například zjistíme, že při nošení tohoto zázračného zlata v miniaturním množství nebude závislost žádná nebo co když se ukáže, že váš způsob je jediný špatný a bude se moci nosit jinak, či jinde. A na závěr, co když se ukáže, že množství apofisa na jižním pólu bude dostatečné pro celou populaci? Navíc, je tu dostatek sice o trochu slabšího lunaura, ale přesto léčícího,“ podívala se na zkroušeného pana Henryho a v tu chvíli mi ho bylo líto.
„Kdy budete mít další sraz?“ zeptala se po chvíli ticha mamka.
„Za tři týdny. Bude v Kalkatě. Jestli souhlasíte a udržíte vše v tajnosti, pozveme vás, abyste se sama přesvědčila o všem, co jsem vám říkal. Snad potom vše pochopíte daleko lépe,“ navrhl Henry.
„Dobře, pojedeme se Simonem oba dva a do té doby slibuji, že nic k odkoupení a prodeji apofisa nepodnikneme,“ odpověděla mamka. Henry vstal, políbil mamce ruku a poprvé se mírně usmál. Mamka se také usmála a ještě pronesla:
„Mám však jednu podmínku. Obstaráte mi alespoň jeden gram apofisa k prostudování.“
I tentokrát se pan Henry usmál a se slovy, že s tím počítal, vyndal z náprsní kapsy malou krabičku na prstýnky a v ní malý lesklý kousek zlata z asteroidu Apofis. Podal ho mamce a se slovy: „Ať nejen vám, ale celému světu přinese štěstí,“ se rozloučil a odešel.
Hlasité předčítání
