5. MOPTOFLY v Kalkatě
Do Kalkaty zbýval týden a já během uplynulých dní naučil Sira Henryho spoustu kousků, které by běžné kotě nikdy neumělo. Největší rodinný aplaus jsem sklidil s počítáním do pěti a balancováním na zadních. Je těžké cvičit kočku, ale siru Henrymu šlo vše samo. Věřím, že kdyby se sira Henryho ujal zkušený cvičitel, byl by z něj udělal zázračné číslo pro světové šou.
V laboratoři jsme zjistili další rozdíl mezi lunaurem a apofisem. Apofisum bylo lehčí. Nechápali jsme proč, ale skutečnost, že na gramu, byl rozdíl dvě tisíciny tu byl a nedal nám klid. Některé věci nepochopíme do smrti a v tom je krása života. Nevím už, kdo to řekl, ale měl pravdu.
MOPTOFLY byla zkratka „Meeting of Participants to fly to Apofis“ neboli Sraz účastníků letu k Apofisu, jak se setkání jmenovalo. Konalo se za přísných bezpečnostních podmínek. Během cesty z letiště k soukromé rezidenci (která patřila jednomu z pilotů), jsme byli čtyřikrát kontrolováni příslušníky ochranky a jednou dokonce s detektory hledajícími zbraně.
Přítomno bylo osmdesát šest držitelů apofisa a čtyři hosté. Celý večer jsem si opět nahrál a tak vám můžu vše slovo od slova přednést.
První hovořil plukovník Henry Bertold.
„Vážení kolegové, vlastníci antizlata. Vítám vás živé a plné síly na našem setkání. Na rozdíl od minulého srazu se musím pochlubit některými pokroky v naší věci. Nejprve však bude nutné oznámit vám, že naše řady opustili dva členové naší mise a to lékař pan Enrich Heynar z Berlína a navigátor Emanuel Gibi z Brazílie. Prosím o chvilku ticha za jejich památku. (Po pár vteřinách ticha, při kterém byl slyšet jen zvuk klimatizace dál pokračoval.)
„Jejich nástupci, vlastníky a našimi spolutrpiteli jsou madam Anrieta Heynar a paní Lorenza Gibi. (ozval se aplaus) Obě tyto s našimi podmínkami vlastnění antizlata souhlasí a tak je obě prosím o podepsání dohody.“
Po podepsání smlouvy o mlčení plukovník Henry pokračoval: „Ještě než předám slovo oběma dámám, navrhuji používat místo názvu Antizlato z Apofisu, dnes již zavedené pojmenování výzkumníků z Prahy a to Apofisum. Ozval se potlesk, čímž byla věc rozhodnuta a k mikrofonu přistoupila se sádrou na noze starší paní.
„Jmenuji se Lorenza Gibi. Můj manžel po dlouhém váhání předal před smrtí notáři svou závěť. Nemáme děti a já ho žádala, aby vlastnictví antizlata…
„Promiňte, ale držte se nového pojmenování Apofisum,“ přerušil jí pan Henry.
„…samozřejmě, promiňte, Apofisuma,“ omlouvala se paní Gibi.
„Apofisa,“ poradil jí pan Henry.
„Apofisa,“ pokračovala paní Lorenza Gibi.
„…Aby vlastnictví apofisa předal naší neteři Jesice, jenže on trval na tom, že mám povinnost dohlédnout nad dalšími kroky, kterému apofisium, promiňte apofisum bude předáno. Nakonec jsem pochopila, že tato trnitá cesta si hledá teprve své nové linie a svému muži jsem po jeho smrti dala za pravdu. Zemřel na vyčerpání a řeknu vám, že teď po zjištění vlivu apofisa na vlastním těle nemůžu než konstatovat, že sama nevím, jak se mi s tímto přívažkem bude dál žít. Mám chuť létat, ale nemám sílu mávat křídly. Hlavní důvod mého vystoupení na tomto setkání je to, abych vás požádala o svolení, předat své apofisum neteři ještě před svou smrtí. Možná se ho nikdy nedokážu vzdát, ale když bude váš souhlas jednohlasný, snad mi to pomůže v mém rozhodování a nakonec dožiju i bez něj. Proč by mé odstoupení z vlivu apofisa nemohlo být důkazem, že je to možné a následně dobrým materiálem k výzkumu? Nevím, jestli to některý z vás pochopí, ale já si myslím, že má neteř daleko lépe užije tohoto zázraku. Opět se ozval potlesk na důkaz souhlasu.
„Na závěr bych se chtěla omluvit za sádru na noze, jenže dnes ráno při vystupování z letadla jsem uklouzla a zlomila si holenní kost. Teď už je jistě díky antizlatu, teda pardon, apofysu-mu v pořádku, leč já nechtěla plýtvat vaším drahocenným časem a tak si sádru nechám sundat až po dnešní slavnosti. Děkuji za pozornost.“
Druhá v pořadí měla svou řeč připravenu madam Anrieta Heynar.
K mikrofonu přistoupila asi pětadvacetiletá zrzavá pihovatá dívčina, která svým vzezřením připomínala spíš posluchačku punku.
„Vážení přítomní, milí hosté. Jmenuji se Anrieta Heynar a jsem, jako můj otec, lékařkou.“
Dál jsem neposlouchal, jen jsem vnímal tu krásnou inteligentní bytost, která svým spontánním projevem musela každého zmrazit. Nejsem věřícím, ale má víra v její duševní krásu se probíjela do mých myšlenek každým slovem.
Á můj bráška se zamiloval, tak to s ním není tak zlý, jak jsem si myslela.
Anrieta pokračovala: „Můj otec zemřel na následky zranění, které mu přivodilo setkání s jeho největším přítelem, životním koníčkem a zároveň protivníkem a tím bylo řádění hurikánu Delta v severní části Německa. Ve své pozůstalosti určil mě, jako jedinou dědičku svého jmění. Neskrývám, že jsem si nikdy nepřála být bohatá, či dlouhověká, ale to, co mi odkázal, mě natolik překvapilo, že jsem požádala svého přítele, zda by mi mohl změřit puls a zaťukal mi na čelo, zda jsem normální. Po několika trapných pokusech vysvětlit svému příteli, že nejsem blázen, když mu říkám, že mu nemůžu prozradit, co jsem zdědila, jsem se s tím mago… promiňte, člověkem radši rozešla.“
Tak je volná, další její projev jsem neposlouchal a jen jí vnímal očima. Je překrásná.
„Doufám, že budu mít možnost odkrýt možnosti, důvody a záhady spojené s antiz promiňte, s apofisem, abych byla k prospěchu věci. Jako lékařka mám velký zájem na objasňování tohoto zázračného fenoménu. Děkuji vám za pozornost.“
Odcházela od řečnického pultu a já ji sledoval s otevřenou pusou. Byla to ta nejkrásnější dívka, kterou znám. Její modré oči a černé vlasy do mě vrývaly nože. Ladná chůze a pevná prsa z ní dělaly to, čemu se v mých očích říká idol. Úplně jsem se do ní zbláznil. Po příspěvcích pozůstalých, či spíše nových členů MOPTOFLY, oznámil pan Henry, že máme zvláštní hosty. Řekl doslova:
„Dovolte, abych vám představil dvě momentálně nejdůležitější osoby, které bych bez předchozího osobního rozhovoru nikdy do této společnosti nepozval v případě, že bych je nezasvětil do všech podrobností. Paní Kateřina Martina Bartoňová a její syn pan Simon Bartoň mi vlastní přísahou přislíbili, že naše tajemství dodrží. Nejdříve je však požádám o podepsání úmluvy o dodržení mlčenlivosti.“
Po podepsání smlouvy o mlčenlivosti mamka předstoupila před mikrofon a začala číst svůj dlouhý referát, který si několik dní předem připravovala.
„Dobrý večer paní a pánové. Dalo mi to hodně osobního přemlouvání, vnitřního uvažování, nedůvěřivosti a nepochopení, než jsem tento projev dokončila. Tak jako členka této společnosti se obracím k někomu, kdo má víc. Doufám, že neberete slovo VÍC jako měrnou hodnotu peněz, ale já myslím, že váš stav, rozpoložení a dalo by se říci vztah k majetku a k životu je tak vyhraněný, že nelze pochybovat o vašem přístupu k žití a odpovědnosti za vyřešení této záhady. Pan plukovník Henry Bertold mě žádal o zastavení veškeré činnosti, která se týká apofisa. Myslím, že po třech týdnech, které jsem strávila se svým synem nad zkoumáním vzorku, mohu říci, že výsledky naší práce vás určitě potěší. Nevím, jestli názor, že bude nejlepší s apofisem nedělat nic, je váš či zda s tímto někdo z přítomných nesouhlasí, je však jisté, že život s apofisem se dá ovládat. Živým důkazem je i můj syn. Nechci váš čas zdržovat čísly, která jsou pochopitelná jen z vědeckých stran, ale jedno číslo bych přeci jen ráda zveřejnila. K udržení léčebných vlastností, vyvolávajících uzdravující procedury bez návykových účinků je potřeba pouhé 0.017 gramu apofisa. Nerada bych vám lhala, neboť i ve věcech, které se týkají výzkumu je náhoda velkým pomocníkem a tak i v tomto případě náhoda zasáhla. Můj syn omylem polkl uvedené množství apofisa a dnes je po dvaceti dnech zdravým, silným, optimisticky naladěným mladým mužem, který sám je důkazem, že v tomto množství apofisum závislost nevytváří. Jistě, nevíme, jak se bude jeho život vyvíjet dál, zda se tyto přednosti nestanou jakousi Pandořinou skříňkou, ale to ukáže jen čas. Zatím je jeho zdraví velmi uspokojivé.“
Mamka si obrátila list a četla dál. Já však vnímal, že se na mě dívají oči celého sálu. Teď byla ta chvíle, kdy jsem si opravdu připadal jako pokusný králík. Jediné oči mi nevadily a to oči slečny Anriety. Pohlédl jsem na ní a naše oči se setkaly. Přeběhl mi po těle mráz a okamžitě jsem oči sklopil, avšak než se tak stalo, všiml jsem si, že se usmála.
„A nyní přejdu k tomu nejdůležitějšímu. Jestliže množství apofisa, které jste přivezli z výpravy, rozdělíme na plátky velikosti 0,017 gramu, vyjde to na přibližně šest miliard porcí. To je, jak sami uznáte, dobrá vize. Pan Henry měl obavu, že budou lidé okrádat druhé, aby si jeho dávku přivlastnili. Tato obava je zbytečná. Za prvé tím, že ve větším množství vytváří apofisum závislost a za druhé, množství 0,017 gramu se v těle člověka rozpustí, jak se taky stalo mému synovi. Takže při této dávce mu není co vzít. Jako lékařka vám všem radím, abyste započali s odvykací kúrou, a následky vaší závislosti minimalizovali polknutím uvedené dávky. Jestliže nevíte, jakým způsobem závislost zvrátit, začněte z vašeho přivezeného vzorku ukrajovat dávku po dávce a rozdávat je příbuzným, známým či jen tak nahodile lidem, které si vyberete. Jistě se dokážete i po tak dlouhé době radovat ze života a darováním dávek tuto radost umocníte. Přeji vám jedno jediné, a to, abyste svůj závislý život proměnili v život s radostí a láskou. Děkuji vám za pozornost.“
Po chvíli ticha, které bylo přerušováno jen máminými kroky, na odchodu od podia se tu a tam ozvalo nesmělé tlesknutí, které pomalu přecházelo v hromadný aplaus všech přítomných. Mamka zabodovala. Byl jsem na ni pyšný. Ještě jednou jsem se podíval na slečnu Anrietu a tentokrát jsem se usmál já. Anrieta tleskala a její oči se na mě smály. Možná se jí taky líbím. Po přestávce, kterou všichni využívali ochutnáváním místních specialit jsem k Anrietě přistoupil a požádal ji o autogram na hřbet mé ruky. Zasmála se mému vtipu, jako by to byl ten nejlepší fór a řekla, že nemá bohužel u sebe tužku se zlatým hrotem. Je skvělá! A vtipná. Vytáhl jsem propisovačku a zeptal se jí, jestli by nestačila obyčejná. Vzala jí do dlaní a uchopila mě za paži. Dodnes jsem nic takového necítil. Už vím, o čem je řeč, když se řekne, že přeskočila jiskra. Stáli jsme tam naproti sobě jako dvě sochy a dívali se do očí. Našimi dotyky se jakoby předávala jakási energie. Vnímal jsem její chvění a ona snad vnímala to mé. Nevím, jak dlouho trvala ta chvíle, jestli vteřinu, nebo hodinu, ale dodnes mě ten dotyk vzrušuje a pocit štěstí neopouští. Naše strnutí přerušila až mamka, která chtěla dosáhnout na jakési jídlo, a my jsme jí překáželi. Rozestoupili jsme se a mě to velice mrzelo. Byla to nejkrásnější chvíle štěstí. Okamžitě jsem mamku obešel a nastavil ruku k podpisu. Znovu mě uchopila za paži a tentokrát se opravdu podepsala.
„Mohu vás pozvat na červy? Jsou prý dnes velice tuční,“ snažil jsem se prodloužit náš kontakt vtipem.
„Děkuji, já červy velice ráda, ale dnes bych si je radši dala k večeři. Pozvete mě?“
Bože, ona si se mnou chce dát rande!!!!
„Samozřejmě, ale k červům se nehodí bílé víno. Máte ráda červené?“ Už nestačila odpovědět, protože gong oznámil další zasedání.
Hlasité předčítání
