5. Zlatá válka
V rekordním čase byly vyslány za podpory států celého světa čtyři konvoje raketových záchranných týmů. Gold 1, Gold 2, Einstein 3 a Bruno 4. První na oběžnou dráhu k vesmírné observatoři Giordano Bruno čítající pět lodí, která je už několik let v provozu a její tým se skládá ze dvou stovek odborníků na vesmír, kosmonautiku a astrofyziku a kde je postaven teleskop Hubble 3.
Poté, co Hubble 1 dosloužil a z bezpečnostních důvodů byl nasměrován k Měsíci, kde volným pádem vytvořil nový kráter a následně pak po havárii teleskopu Hubble 2, který se vymkl kontrole ihned po vypuštění a skončil kdesi za hranicemi naší soustavy, bylo rozhodnuto, že bude Hubble 3 postaven přímo u vesmírné observatoře Giordano Bruno, odkud bude lépe obsluhovatelný. Druhý konvoj čtyř raket byl nasměrován na Měsíc, kde je již deset let vybudováno na odvrácené straně speciální pracoviště hvězdné prevence Albert Einstein s osmi stovkami odborníků a dvěma tisíci pracovníků z dělnických a jiných profesí. Třetí a největší karavana dvaceti dvou raket letí na asteroid Apofis, kde bude postaveno město se zaměřením na vojenskou techniku. Čtvrtým a posledním konvojem je šest raket letících přímo k blížícímu se oblaku zlata. Všech třicet sedm korábů odstartovalo bez potíží a teď nezbývalo než čekat.
Během měsíce se informace o místě dopadu rozšířila po celém světě. Opět nastala další panika. Někteří Argentinci prchali ze svých domovů a hledali prozatimní bydlení u známých či příbuzných na druhé straně zeměkoule, aby se pak domů vrátili jako novodobí zlatokopové. Jiní si stavěli bytelné bunkry, aby mohli zlato po dopadu ihned hledat, sbírat či hlídat a zajistit si tak jistotu výdělku. Bohužel pro mě i pro ně však argentinská vláda přijala urychleně zákon, že veškeré padlé zlato bude ve vlastnictví státu, čímž se snažila o zastavení machinací s pozemky, které okamžitě po rozhlášení zprávy o místě dopadu narůstaly geometrickou řadou. Sakra, jak to ten Jarda dělá? Já, když mám čuch, tak jen když smrdí kanál. Zase mi to nevyšlo.
Do třech týdnů se rozrostly boje na chilsko-argentinské hranici. Chilané měli s Argentinou nějaké nevyjasněné hraniční spory a začali obsazovat svá území a bohužel i ta, která jim podle Argentinců nepatřila. Argentinská armáda pochopitelně bránila své hranice a tak docházelo ke střetům. Nejdříve to byly malé potyčky, když ale Chile vyslalo do oblasti letectvo a bombardovalo argentinské území, museli zasáhnout i státy, se kterými má Argentina vojenský pakt. Začala Zlatá válka.
Postupně se do bojů přidaly i státy, které s tím neměly skoro nic společného, a hodila se jim jakákoliv záminka, aby získaly a ukrojily nějaký ten krajíc z argentinské pampy. Sdělovací prostředky hlásily každý den desítky mrtvých a na svět dolehla těžká nálada. Boje neustávaly ani po ohlášení pozitivních zpráv o úspěšném přistání karavan na vesmírné observatoři Giordano Bruno a na měsíci. Když už se zdálo, že se lidé zbláznili, rozhodla světová rada o vyslání mezinárodní vojenské pomoci čítající třicet tisíc vojáků, pět set plavidel a osm set letadel na ochranu „Zlaté Argentiny“. Čína, Rusko a USA se snad poprvé v životě shodli na tom, že nebudou zasahovat bez rozhodnutí rady a tak byly po týdnu veškeré boje zastaveny. Po skončení Zlaté války, která trvala pouhých 45 dní a padlo při ní na 17000 lidí, se svět jakžtakž probudil a začal se opět věnovat společné obraně zeměkoule. Zprávy o přípravách na Brunu a Měsíci byly den ode dne pozitivnější a tak se lidé začali uklidňovat. Jen v duších to trochu bolelo. Lidská důstojnost dostala za vyučenou a pozůstalí truchlili. Kam se poděla lidská hrdost? Kde jsou ty proslovy, že člověk je pánem vesmíru? Každý jen trochu soudný člověk si musel za poslední půlrok všimnout, že nám vládne zlato, emoce, panika a bulvární zprávy. V televizích se opět předháněli „moudří“ a poukazovali na neštěstí, které lidstvu zlato doneslo a nad dalšími možnými scénáři. Když to beru za sebe, řekl bych, že je už nikdo neposlouchal. Trvalo přibližně tři měsíce, než se objevila ve zpravodajství nová zpráva. Za tu dobu svět jako by zapomněl na zlato a věnoval se normálnímu životu. Jen v koutech duší se tiše a nutkavě ozývaly otázky. Jak to bude dál? Jak to všechno dopadne? Nebude to jako v katastrofickém filmu? Zpravodajové taktně mlčeli, protože nebylo o čem mluvit. Každý se bál byť jen náznakem toto téma otevřít, jakoby se tím měla rozhořet další válka, krize či jiné neštěstí. Čekalo se. Čekal celý svět, trpělivě a pokorně. Každý chtěl jen žít. Přežít další minutu, hodinu, týden či měsíc. Objevil se nový problém. Každý chtěl žít poslední dobu bez práce, bez námahy, lidé přestávali dělat a začali si užívat. Čerpaly se nahromaděné zásoby, nevyrábělo se, neboť nebyl, kdo by pracoval, devadesát procent lidí už odešlo z práce a zásoby se tenčily. Byla to doba bezvýchodné situace, smutku a beznaděje. Většina oslav a veselí se proměňovala v žalostný pláč a stýskání nad starými časy. Zdálo se, že nebyl lék, který by tuto celosvětovou nostalgickou epidemii zastavil.
Zpráva přišla první jarní den. Všech dvacet dva lodí přistálo na asteroidu Apofis bez velkých komplikací. Jen dvě technické rakety, plné kovových stavebních materiálů na výstavbu ocelové konstrukce se převrátily. Následky byly minimální, ocel bude použitelná a posádkám se nic, až na nějakou tu bouli na duši, nestalo.
Jeli jsme zrovna k Oskarovi, když to hlásili. KGB z toho málem předčasně porodila v taxíku. Oskar tvrdil, že takové šílence ještě neviděl, aby v této době dobrovolně plodili děti a odmítl se se svou ženou i milovat bez kondomu. Před nedávnou dobou si totiž vzal za ženu tu mojí krásnou švagrovou Janu a tak se stal mým švagrem. Doslova řekl: „He hele, to pře přece ne nejde.“
Opravdu nechápu, jak se tak krásná holka mohla zamilovat do Oskara. No nic, jednou je švagr, tak je švagr. Kamarády si vybíráme, ale švagři nám padají z nebe jako trest za špatné chování. Oskar byl dobrý kamarád, ale jako švagra bych ho nikomu nepřál.
Hlasité předčítání
