8. Dopad
Půl hodiny nato u nás zazvonil zvonek. KGB šla otevřít a já houpal malou, aby usnula. U dveří se strhnul takový rachot, že Martinka začala plakat. Vstal jsem z pohovky a šel do chodby, abych se podíval, kdo to je. Právě vcházel Jožka, Oskar s Janou pak Jarda a za ním ještě rodiče KGB. Jožka, jak bylo zvykem, nesl láhev borovičky. Jarda zpíval: „Narodila se nám holka hravá, pochcala se, bude zdravá.“ Oskar jako vždy pronesl jen:
„He Hele, to to to pře pře přece ne není mo možný. Ty a ta taková krásná ho ho dítě.“ Martinka je přivítala opravdu královsky. Nejdřív počůrala Jožku, pak půl hodiny doslova řvala, a když si ji hosti předávali, poblinkala Jardu a nakonec pokakala babičku, která ji houpala nahou. KGB s Martinkou, Janou a rodiči odešli do kuchyně a já si dal panáka na zdraví s přáteli. Byl jsem rád, že přiletěli, protože se mi poslední dobou stávalo, že jsem si neměl s kým popovídat a tak trochu mi kručelo v uchu. S KGB jsme sice řešili plínky, počůrávání a papání, ale to chlap nepotřebuje. Jak se říká, i muži mají své dny. Nebudu vám líčit, jak večer probíhal, protože jsme mluvili jeden přes druhého, vyprávěli si zážitky z poslední doby a teoretizovali o zítřejším dopoledni.
Takže hezky popořádku. Oskar pracuje stále u NASA na nové projektové dokumentaci pro stanici Albert Einstein 2 na Měsíci a je spokojený i přesto, že se chce rozvést s Janou. Jen to kromě Jany ještě nikdo neví. Mezi řečí mi pošeptal novinu, že čeká dítě s nějakou Kubánkou, která s ním pracuje a už i bydlí. Samozřejmě jsem mu hned řekl:
„Ty jsi blázen, v této nejisté době zplodit nemanželské dítě.“ Oskar dal prst na pusu a mě bylo jasné, že už o tom ani slovo. Jožka donesl zprávy z NASA o přibližném množství zlatého prachu, který má dopadnout na zemi a to přibližně 3 000 tun. Při rozptylu, jaký naměřili, se dá usuzovat, že v oblasti Patagonie dopadne asi tak 300 kg materiálu na metr čtvereční, což je tak 0,5-1 centimetr vysoký plošný posyp. Je jasné, že tohle jsou průměrná čísla a v každé oblasti to bude individuální. A Jarda mi oznámil, že by mi chtěl odprodat svůj podíl ve firmě Gold Loto. Když jsem vyzvídal, proč to chce udělat, řekl, že koupil těžební tanker a bude zlato vysávat z moře. To je celý Jarda. Zase měl lepší čuch, než já. I když tentokrát opravdu pochybuju nad jeho zdravým rozumem, ale to jsem dělal vždycky a vždy měl pravdu on. O pozemcích v Patagonii jsem mu radši nepovídal. Já jim zase za odměnu pustil opakování posledního zpravodajství, protože informace o zlatě jim utekla, když byli v letadle. Taky jsem jim pustil zlaté sněžení na Apofisu. Oskar to pojmenoval jako „Zlatění“. Zeptal jsem se Jožky, jestli si jsou jisti, že v roji nejsou větší kusy a on na to odpověděl, že nic není nemožné a proto se koná ta evakuace.
Po večeři jsme ještě dlouho debatovali, ale šli jsme brzo spát, abychom se zítra mohli dívat na přenos ze zlatého pádu. Ráno, když jsme byli u snídaně a všichni, nevím proč, vtipkovali na můj účet, jsem pustil televizi. Než skončily reklamy, přemýšlel jsem nad tím vtipkováním a došlo mi, že mi vlastně závidí. Určitě. Protože Oskar je před rozvodem, Jarda stále svobodný a Jožka počtvrté šťastně ženatý a má pět nemanželských dětí, ale svoje žádné. Bylo na mě asi vidět, to štěstí, které se jmenovalo KGB a KMK. To už však začalo zpravodajství. První zpráva se týkala samozřejmě zlata. Spojení s Gold 2 bylo během noci navázáno a výsledky jsou takové: Zlato je sice zlatem, ale má nějaké odlišnosti, co se týče například atomové váhy. Zatím co pozemské zlato má hmotnost 196,967, tak nebeské zlato má 198,987. Dalším rozdílem je, že nebeské zlato reaguje na magnetické pole. Třetí rozdíl, který vědci na Gold 2 stačili zjistit je, že nebeské zlato nereaguje na teplo. Prostě v laboratoři se nepodařilo vyvinout tak vysokou teplotu, aby ho roztavili. Je celkem jisté, že bude mít ještě nějaké odlišnosti, ale to se bude muset zkoumat až na Zemi. Přepnuli jsme na jiný program, kde ukazovali záběry z kamer umístěných na několika desítkách míst po celé oblasti předpokládaného dopadu. Bylo jasno a tak jsme očekávali pěknou podívanou. V 9.20 se objevily první náznaky dopadu. Bylo to z kamery na horském hřebeni, kde byl nejčistší vzduch. Zlatý prach vytvářel víry a vypadalo to, jako by vítr ožil. Sem tam byl slyšet náraz a hledáček kamery občas našel lesknoucí se kousek zlata. Nikdo z nás ani nemuknul, jen Martinka si nedala říct a brumlala si tu svou. Do deseti minut se z čistého nebe rozpršelo a znělo to, jako když padají kroupy. Zlatý déšť sílil a najednou z toho byla hotová průtrž. Na dvou kamerách, které byly celkem blízko sebe, bylo vidět takové množství padajících lesknoucích se kamínků, že jsme byli rádi, že bydlíme na druhé straně země. Celý dopad trval pouhých dvacet šest minut. Potom se ještě sem tam ozvalo nějaké to plesknutí, ale lidé začali pomalu vylézat z úkrytů a zjišťovat následky. Ztišili jsme televizi a zasedli k obědu. Bylo poznat, že vařila tchýně. KGB ještě tak dobré kuře neumí. Po obědě jsme šli malou uspat do parku. Tlačil jsem kočárek a rozmlouval s Jožkou.
„Vieš Martinko, mám teraz veľké starosti. Šéf chce, abysom bol vedůcim na pracovisku v Argentinskom prozatýmnom stredisku. Vraj si mám nájsť ľudí a robiť zlatý výzkum. Pár jích už mám, ale potrebujem eště nějaké spoľahlivé. Něvješ o niekom, kto by bol vhodný?“ chvíli jsem přemýšlel a pak jsem mu navrhl Oskara. Jožo ani nevěděl, že má Oskar chemickou školu.
„To by sa mi páčilo, iděm za ním,“ odvětil a zastavil se, čekaje na ostatní. Po hodině, když jsme došli domů, vzala si mě KGB stranou a příšerně mi vynadala, že jsem Jožkovi neřekl i o ní.
„Nevěděl jsem, že bys chtěla odejít pracovat do Argentiny, máme přece malou.“ bránil jsem se. To jsem ovšem neměl říkat. Nevím, kde se to v ní vzalo, jestli ta podpora rodičů a sestry, nebo to v sobě dusila už déle, ale vysypala na mě všechno, čeho jsem se dopustil i nedopustil a čeho jsem se mohl dopustit. Nakonec z ní vypadlo, že je nešťastná, protože ji neuznávám. Během deseti minut se mi rozpadl sen o šťastném manželství a cítil jsem se jako oškubaný kohout. Nemělo cenu jí odporovat nebo, nedej bože, se snažit cokoliv vysvětlovat. Nechal jsem jí, jako necháte psa, aby rozcupoval svoji hračku. Když už jsem to nemohl snést a sprcha neštěstí, které jsem způsobil začínala bolet, přerušil jsem jí se slovy:
„Popovídáme si, až bude klid. Teď máme hosty,“ a odešel jsem k ostatním. Chlapi seděli u televize a bylo na nich vidět, že nic nezpozorovali, ale tchýně s Janou mě sledovali jako ostříži. Tak je to jasný, už vím, odkud vítr fouká.
Oskar s Jožovým nápadem souhlasil. Zeptal jsem se Jožky, jestli by neměl taky nějakou práci pro KGB, on se na mě podíval, jestli si náhodou nedělám srandu, a pak řekl:
„Ty sa jej chceš zbaviť? Ja som myslel, že to mezi váma klape.“
„To jo, klape, ale možná by chtěla vypadnout,“ trochu jsem zalhal, ale Joža mě nepodezříval a řekl, že si s ní o tom popovídá.
Na balkoně kouřil Jarda. Přišel jsem k němu a zeptal se ho na rovinu, jestli to myslel s tím Gold Loto vážně. Přikývl a bylo na něm vidět, že neví jak začít.
„Víš, Martine, mě už ti tady všechno náramně sere. To jsou jen pořád starosti kolem sázek, podepisování, rozhodování jestli budeme přijímat to nebo to a ono se vlastně nic neděje. Jestli si myslíš, že chci zdrhnout z kšeftu, tak to ne, jen bych chtěl začít někde jinde a nějak jinak,“ odmlčel se, aby si zapálil další cigaretu a tak jsem se ho zeptal.
„Nemyslíš si náhodou, že sázení už nebude mít výdělky, že ne?“
Podíval se na mě jak na mimozemšťana a chytl se za hlavu.
„Ježíš, to ne, z čeho mě to obviňuješ? Lidi budou sázet pořád, tohle je dobrý kšeft, ale jak jsem řekl, chci vypadnout.“
Když už nepokračoval, zeptal jsem se ho, kolik by si představoval za svoji polovinu. Pošeptal částku, která byla o hodně nižší, než bych mu navrhnul já a tak jsme se dohodli, že to zítra podepíšeme. Mezitím si sedl Jožka ke KGB a sondoval, co by chtěla dělat. Přišel jsem do pokoje, když KGB zrovna říkala:
„Ono se s tím totiž nic jiného dělat nedá.“ Nevěděl jsem, o čem je řeč, ale ani jsem to nechtěl vědět. K večeru, když všichni odjeli, seděl jsem v obýváku, Martinka ležela vedle mě a KGB připravovala večeři. Netušil jsem, co si s Jožkou dohodli, ale vůbec jsem se netěšil na rozhovor s KGB. Po večeři jsem se odhodlal a šel za ní do kuchyně. Byla otočená ke dřezu a slyšel jsem, že pláče. Přitiskl jsem se k ní zezadu a pošeptal jí do ucha:
„Nechtěla by sis popovídat?“ přikývla, otočila se ke mně, objala mě okolo krku, a vzlykaje se omlouvala, že toho na ní bylo poslední dobou moc, porod, zlato, nejistota a tak. Že to všechno nevydržela a musela tu páru někde odpustit. Moc se omlouvala, že jsem jí přišel do rány, ale teď už jí je líp. Zeptal jsem se, proč tedy pláče a ona řekla, že se stydí a neví, jak se mi omluvit. Políbil jsem jí a řekl, že jestli ty všechny věci co říkala, už nebude nikdy používat jako vypouštění páry, tak o tom nebudu nikdy mluvit. Docela mě jí bylo líto, ale upřímně jsem byl rád, za hladký průběh smiřování. Chtěla ještě něco říct, ale Martinka se hlásila o papání. Naštěstí to dopadlo všechno jinak, než jsem si představoval. Celé odpoledne jsem si připravoval různé varianty, jak reagovat, ale tohle mě nenapadlo. Byla vlastně jako supernova. Vybuchla a teď už z ní lítá jen samé zlato sem, zlato tam. Po uložení Martinky do postýlky jsem si sedl k televizi a KGB se přidala.
„Co jste vlastně s Jožkou vymysleli?“ vyzvídal jsem.
„Ale nic, to by k ničemu nevedlo.“
„Nevymlouvej se a povídej,“ trval jsem na svém.
„No, jak bych ti to… Víš on by pro mě práci měl a mě by se moc líbila, jenže bez tebe bych to tam nezvládla… Nemůžu tě tam tahat, abys jen hlídal Martinku a to proto, že mě by tam bylo dobře.“ Otevřel jsem internet na stránce, kde je vyfocený dům, který jsem koupil a otočil obrazovku tak, aby na ní viděla.
„Co na to říkáš?“ Posadila se na vedlejší židli a řekla:
„No pěkný, kde to je?“ Podíval jsem se jí do očí a zašeptal:
„Bahía Blanca, zhruba ve středu Argentiny. Vila s výhledem na moře a podle nejnovějších informací těsně na okraji DOPADU. Koupil jsem ji nedávno pro nás.“ To co následovalo, si někdo může představit snad pod názvem „tanec šílené kočky na střeše domu“. KGB rajtovala po válendě, křesle a snad by skočila i na mě, kdybych neseděl na židli. Tu noc jsme po delší pause porušili zásadu šestinedělí.
Hlasité předčítání
