9. Bahía Blanca
Za čtrnáct dní jsme se stěhovali. Rodiče KGB nemohli, ale moje mamka letěla s námi. Původně nechtěla, ale přesvědčili jsme jí argumenty, že když budu muset já někam letět, tak bude hlídat malou. Barák je dost velký, abychom se tam vešli a nepřekáželi si. Mamka kdysi pracovala jako učitelka angličtiny a španělštinu měla jako druhý předmět, tak to byl další argument, aby letěla s námi. Já španělsky teprve začínám a KGB taky není přeborník. Nakonec, má být sama v paneláku…?
Od dopadu přicházely podivné zprávy. Nejdřív nějaká žena prý vzala zlato do ruky a ono okamžitě vybuchlo. Nikdo jí nebral vážně a říkalo se, že Bůh ví, jak to bylo a co to vzala do ruky. Potom se dlouho nic nestalo, až jednou při reportáži zlato v ruce vybuchlo reportérovi v přímém přenosu. Tak to už bylo opravdu vážné. Ihned bylo doporučeno, aby se nikdo se zlatem nesnažil jakýmkoli způsobem manipulovat, neboť jde o krk. Do země se sjížděli celé týmy vědců, reportérů, ale i běžných lidí, plus evakuovaní, kteří letěli domů. Na letištích a v přístavech to vypadalo, jako před začátkem olympiády a sdělovací prostředky varovaly všechny, ať se zlatem proboha nic nedělají, dokud se výbuchy nevyřeší. Všude hlídaly pomocné síly mezinárodního vojenského seskupení a měly práce až nad hlavu. Z chilskoargentinské hranice byly všechny síly přesunuty na jiné posty tak, aby uhlídaly co největší množství zlata. Nejvíc starostí jim však nadělali velkopřekupníci. Je však podivné, že i když zlato nakládaly bagry po tunách a auta je odvážely k lodím, nikdy k žádnému výbuchu nedošlo. Odhadovalo se, že tito překupníci ukradnou až třicet procent zlata. Argentinské úřady nestačily ani na ochranu, natož na sběr. Ve státních halách sice zlata pomalu přibývalo, ale zloději byli rychlí.
Ubytovali jsme se a procházeli svůj nový domov. Byl opravdu překrásný. KGB byla nadšená a mamka zářila. Jen Martince to bylo evidentně jedno.
I když byla tato oblast mimo dopad, našel jsem v rohu zahrady malou hromádku, co vypadala jako sníh, který navál vítr do kouta. Jenže zlatý. Pak ještě dva menší kamínky, jeden velikosti kuličky na cvrnkání měl tvar růžičky a druhý velikosti pingpongového míčku. Vše jsem posbíral pro jistotu rukavicemi a odnesl do haly. Dostal jsem samozřejmě vynadáno, že to sem nesu, ale ani KGB, ani mamka neodolaly a vzaly si rukavice, aby si to poselství z nebes prohlédly.
Bylo to to nejkrásnější zlato, které jsem kdy viděl. Jakoby se miliony sněhových vloček spojilo a vytvořilo krajku všech zlatých barev a tvarů. Lesklo se na slunci a odráželo barvy podobně jako zlato zemské, ale s jasnějšími odstíny. Hromádku zlatých lístečků, které vítr navál, jsem zametl do pytlíku a dal do komory. Větší kousek velikosti pingpongového míčku jsem dal do sekretáře za sklo a menší ve tvaru rozkvetlé růže jsem si nechal u sebe pro štěstí.
Druhý den přiletěl Jožka s týmem a ubytovali se nedaleko od nás. Jožkovi jsem nabídl, že může bydlet v našem domě, ale odmítl to, se slovy:
„Tak toto ci treba? Žebi mi ce tu otravoval? Šak ja še prevlačam jak mačka s mačatami a už mi zvyknutý.“ Nevím, jestli si připomínal nářečí častěji, nebo jsem si zvykl, ale všemu jsem rozuměl. Pozvali jsme ho na večeři a on rád přijal. Po jídle jsme koukali na zpravodajství a společně nás mamka učila španělsky. Jožka byl totiž na tom asi tak jako já.
Při jedné reportáži chtěl zpravodaj ukázat rozdíl barvy zemského zlata a nebeského zlata. Přiložil kousek lesknoucího se krajkového zlata ke svému zlatému prstýnku a vtom došlo k výbuchu. Naštěstí byl kameraman o půl metru dál a měl na zlato jen zaostřeno, jinak by taky skončil v sanitce, jako jeho bezprstý kolega.
„Tak takhle to je!“ pronesla mamka, která sledovala všechny reportáže.
„Ono to se zlatem reaguje jako antihmota. Je to ANTIZLATO!“
„Maminko, vy asi čtete moc scifi knih, ne?“ řekla jí KGB, ale já si to myslel taky. Jestli byla nebo nebyla první, kdo to vyslovil, se zjistit nedá, ale okamžitě po tom zjištění Jožka telefonoval do NASA toto podezření a během hodiny to věděl celý svět.
Pojmenování antizlato zůstalo. Ihned jsem vyndal antizlato ze sekretáře, kde byly mimo jiné i zlaté hodinky po dědovi a dal ho k ostatnímu do pytlíku v komoře. Na ten jsem napsal červeným fixem: Pozor Antizlato, nebezpečí výbuchu. Pak teprve jsem si oddechl. Ještě týž den hlásili, že v Buenos Aires došlo velikému výbuchu, který poškodil několik desítek domů v milionářské čtvrti. Příčina výbuchu nebyla známa, ale nám všem to bylo jasné. Mamka jen procedila mezi zuby:
„Tak tenhle zlodějský milionář, i kdyby to přežil, tak to nepřežije.“ Hned poté jsem volal Jardovi, ale byl mimo dosah signálu. Snad se mu ta zpráva donese. Jistě je někde na moři a těží. Na zítra dal Jožka KGB ještě volno, aby si mohla zařídit vše potřebné, neboť ráno teprve připluje loď s veškerým výzkumným materiálem a taky Oskarem, který celou dobu plavby materiál střeží. Pozítří jí však řekl: „Musí už být na place.“
Tuto větu si přeložil a řekl jí to španělsky.
„Tiene que estar en la destinación.“ Nevím, jestli to bylo úplně správně, ale určitě vím, že se musím ještě hodně učit, abych rozuměl jednou své dceři.
Hlasité předčítání
