Ne! Ne! Ne! Nic nechci! křičel její vnitřní hlas.
Dlouze vydechla do mikrofonu. „No tak fajn.“
***
Už nechtěla další trip. Už ne. Minulost stála za prd. Přesto však pomalu přikládala aplikační pistoli ke krku. Proč to prostě neodloží? Slzy jí tekly proudem po tvářích.
Možná ještě poslední, a pak se toho nadobro zbaví. Posmrkla. To přece zvládne, už jenom poslední výlet. Potom toho nadobro nechá. Navštíví matku, přijde na jiné myšlenky a dá se dohromady.
Poslední trip a zbylé dvě dávky zahodí, rozhodla se. Ostré píchnutí podráždilo její nervová zakončení.
Cestu psychedelickým prostorem už znala jako své boty. Tady se cítila volná. Tady se cítila doma.
Ostré světlo potemnělo.
„Kdo další obřad vykonával?!“
Vanessa cítila mučivou bolest v ramenou.
„Cože?! Co po mně chceš, ty šašku!“ vykřikla v bolestech.
Muž v punčocháčích a dlouhých šatech se srandovním kloboukem udiveně nadzvedl obočí.
„Hubu ty si na mě otvírati budeš!? Do vzduchu s valpurgou!“
Vanessa nechápavě třeštila oči. „Dost! Prosím! Dost!“ křičela, jak její vysílené hlasivky dokázaly.
Provaz zařezaný do svázaných zápěstí za zády se dal do pohybu směrem vzhůru.
„Neee! Aaaa! Pane bože, kurva do píči! Pusť mě, ty úchyle!“ sípala hystericky.
„Přiznej se a Bůh ti odpustí!“
„Cooo?! Já …,“ Vanessa se náhle přerušila, když ucítila nepřirozené zakřupání v pravém rameni. Rozplakala se. „…já fakt nechápu, vo co tady jde! Ty seš jenom nepovedený halušky! Tahle minulost stojí za hovno. Já sem nepatřím! Já jsem z budoucnosti a tebe by měli zavřít, ty úchylnej hajzle!“ hřměla v plačtivé agónii.
Obličej muže se náhle radostně rozzářil. „Přiznává čarodějnictví, a navíc v ďáblově jazyce!“
Kat u navijáku dřevěné estrapády přestal s navíjením provazu. Vanessa se zastavila těsně nad zemí. Nelidsky vřeštěla na celé kolo.
Potemnělým sklepením se náhle rozlehlo odporné zakřupání lidských kloubů, které by zacloumalo i s otrlým řezníkem. Vanessa se propadla vzduchem a najednou dosáhla bosýma nohama na studenou podlahu. Zůstala viset na svých vykloubených rukou jako na dvou lanech. Omdlela.
***
„AAAaaa…!“ ječela, jakmile se probrala z transu.
Zděšeně prohmatala svá ramena. Zdála se být naprosto v pořádku. Třásla se. Najednou nevěděla, kde je, kdo je a vlastně ani kdy je. Všechno bylo tak zmatené a ona nerozuměla realitě, ve které se ocitla.
Panikařila. Nemohla se pořádně nadechnout. Prostor okolo ní působil jakoby za špinavým oknem, tak daleko, že si na něj nemohla sáhnout.
„Pomoc! Pomóóóc! Já-Já, prosím!“ křičela do ticha svého bytu. Vlastní hlas vnímala jako odněkud z dálky, ani si nebyla jistá, jestli byl vůbec její.
Záchrana nepřicházela. Postupně si začínala uvědomovat, kdo je a co se vlastně děje. Snažila se zklidnit. Jsem tady. Jsem tady. Jsem tady. Jsem Vanessa, narodila jsem se v Denveru v červnu roku dva tisíce sto dva. Bydlím tady. A jsem tady. Jsem tady, opakovala si v hlavě, aby se dostala zpět do přítomnosti. Dech se začal zpomalovat a prohlubovat, třes rukou ustupoval.
S tou drogou to bylo čím dál horší. Zpočátku zažívala spoustu příjemných chvil, ale s rozvojem její závislosti a špatného psychického rozpoložení navštěvovala samé horší a horší situace. O důvod víc s tím konečně přestat.
Zvonek jejího bytu náhle zařinčel. Úlekem si málem cvrnkla do kalhot.
Hlasité předčítání
