„Slyšíš? Tak kdy se stavíš?“
Koneckonců ten poslední Asherův model byl opravdu něco. Na chvíli vypnul vše, co ji trápilo.
„Dej mi hoďku,“ slyšela sama sebe odpovídat, přestože její vnitřní hlas křičel, ať zahodí telefon a uteče někam daleko. Pryč od všeho.
***
Co když tady chcípnu? Překvapila ji z čista jasna temná myšlenka, jako ovci jdoucí na porážku. Prohlížela si stříbřitě lesklou aplikační pistoli s dávkou nové převratné drogy ve své dlani. Najednou se jí do toho nějak nechtělo. Měla by to zahodit a utéct. Vrátit se ke své matce, pomáhat v obchodě, možná si dodělat školu a začít žít úplně jinak.
„No? Do toho,“ zubil se nedočkavě Ash.
Sám nemohl uvěřit, že je to konečně připravené. Byl si jistý, že do toho dal úplně všechno. Veškerý svůj um vložil do práce na nových nanobotech. Okamžitě věděl, že to bude něco extra, když zkoumal jejich technologii a když nahlédl pod pokličku unikátního kódu. Byla to opravdu nádhera. Doposud jediní nanoboti, kteří byli schopni proniknout do čelního laloku, do podstaty lidského já, a trochu se v ní pošťourat.
Prvních pár týdnů zkoumal kód. Jakmile byl schopný vidět celé spektrum jejich možností, tu a tam něco přidal, poupravil nebo zesílil. Byl skálopevně přesvědčený, že to člověka odpálí na Měsíc. S pomocí umělé inteligence spustil několik simulací svých úprav, skutečné účinky však mohl otestovat pouze na živém člověku. Teď, když byl Mason mimo hru, se mu Vanessa náramně hodila.
„Co když tady chcípnu?“ vyslovila nahlas svou obavu dřív, než ji stihla umlčet.
Ash nakrčil zamyšleně bradu. „Zabalím tě do tohohle koberce…,“ ukázal na béžový běhoun pod sebou, „…kluci tě naložej do kufru, odvezou za město a zakopaj. Znám tam jedno moc hezký místečko, líbilo by se ti,“ pronesl žoviálně.
Vanessa se zasmála.
On to myslel vážně! Uvědomila si, když zachytila jeho vše vypovídající pohled.
„Ale teď vážně, Vanessko. Ty tu nechcípneš! Naopak píšeš podělanou historii drogovýho byznysu! Bude to bomba, uvidíš. Ale pro jistotu tu mám nabitou dávku poslední záchrany, budeš v pohodě, neboj,“ zvážněl.
Vanessa se zhluboka nadechla a pozvedla aplikační pistoli. Rozvážně se rozhlédla po místnosti. Její hlavou náhle proletěla spousta vzpomínek na nevydařené dětství, na mnohá selhání, a také na Dava přimáčknutého k betonovému schodišti.
„Stejně to tu stálo za prd,“ pronesla s bolestným úsměvem.
Hrot pistole probodl stěnu její cévy.
***
Svět náhle neexistoval. Cítila nepřekonatelnou úlevu. Na ničem nezáleželo, plula si poklidně někde v časoprostoru osvobozená od veškerých útrap bytí.
Jsem mrtvá?
Tato myšlenka ji vlastně vůbec neznepokojovala. Naopak, jestli takhle měla vypadat smrt, pak s ní byla úplně v pohodě.
Míjela podivné tvary, světla a tunely. Všechno bylo zmatené, ale zároveň se jevilo tak známé a bezpečné, jako by byla opět u sebe doma. S takovým psychedelickým zážitkem se ještě nesetkala, navíc byla plně při smyslech. Uvědomovala si své já uprostřed kaleidoskopu prostoru a času.
Jedno ze světel ji náhle táhlo k sobě a ona nevzdorovala. Bylo stále silnější a silnější, až ji celou obklopilo. Okolo ní začala hrát hudba, na kterou by si ráda zatancovala. Světlo zcela vyplnilo její obzor.
Vydechla. Pod svými prsty ucítila hladkou tvrdou plochu. Světlo potemnělo a ona začala rozeznávat obrysy kolem sebe.
Hlasité předčítání
