„Jsi v pořádku?“ usmála se a já si uvědomil, že jsem v životě tak krásně bílé zuby neviděl. Pořád jsem byl trochu vyděšený, ale nějakým záhadným způsobem se mi podařilo vykouzlit na tváři netečný výraz s lehkým náznakem úsměvu. „Jo, nic se mi nestalo,“ pokusil jsem se zatvářit se drsně, „mě jen tak něco nevyděsí.“
„Koukám,“ zasmála se zvonivě. Pár vteřin jsem si ji ještě zvědavě prohlížel a ona jen mlčky seděla a stále se usmívala.
„Ehm…“ pokoušel jsem se najít ta správná slova. „Mohla bys mi prosím říct, kde to jsem?“ Dívčin úsměv se ještě více rozšířil.
„Lidským vědomím proběhne za malou chvíli tisíce myšlenek, tisíce otázek, které jsi mi mohl položit. Proč ses mě zeptal zrovna na tuhle?“ Zvědavost u mne na chvíli vystřídal údiv.
„Eh…“ znovu jsem ztratil řeč, „jestli ti to nedochází, místo jako je tohle člověk nevidí každý den a ještě k tomu jsem se tu objevil z ničeho nic. Před chvílí jsem seděl ve své pracovně a najednou jsem tady.“ Dívce zmizel z tváře ten překrásný úsměv, ale i tak dávala jasně najevo, jak ji moje otázka pobavila. Pomalu se zvedla z lavice a udělala dva kroky vpřed. Najednou stála na samém okraji propasti, která zela přímo pod námi, a já dostal strach, že každou chvílí ztratí rovnováhu a spadne přímo do chřtánu nenasytné temnoty. Ona se ale jen zasněně podívala na horizont stromů a otočila se zpátky ke mně.
„Tohle,“ rozpřáhla ruce, „tohle všechno jsi ty!“ Uznávám, že její odpověď mě neuspokojila ani trochu a spíš v mé hlavě spustila lavinu dalších otázek, řítících se přímo do mých úst, ale než jsem se stačil vůbec nadechnout, dívka mi ihned skočila do řeči.
„Nejsi tu jen tak náhodou. Moc dobře vím, kdo jsi a s čím se poslední dobou potýkáš. Jsem tu, abych ti pomohla.“ Najednou přikročila přímo ke mně a natáhla mým směrem svoji ruku. „Prosím, pojď se mnou.“ Byl jsem trochu nedůvěřivý, ale konec konců, ona je jediný člověk široko daleko, na kterého tu pravděpodobně narazím, tak jsem se radši chytil její hebké dlaně a nechal se vést rovnou do lesíka, stojícího pár metrů za lavičkou.
Jeho temnota mě ze začátku naplňovala obavami a rostoucí paranoiou, ale moje průvodkyně, stále se držící za mou ruku zřejmě věděla kudy jít, její kroky byly sebejisté a rozhodné.
Cesta to byla velmi zvláštní. Jak jsme šli hlouběji a hlouběji do temného lesa, v dáli jsem slyšel jemné cvrlikání cvrčků nebo štěbetání barevných ptáků, sedících na silných větvích stromů.
Také jsem si všiml, že se jednou za čas jeden ze stromů náhodně rozsvítí, jako by byl pouliční lampa, kterou kdosi zrovna zapnul. Stejně jako tomu bylo u lesa, který jsem zpovzdálí před chvílí obdivoval, i zde každý strom zářil úplně jinou barvou. Když jsme se k nějakému ale dostali blíže, jeho barva se vytratila, jako kdyby někdo stisknul vypínač.
„Nechtěla bys mi konečně říci, co je tohle všude kolem?“ znovu jsem se zeptal a přitom dával pozor, abych nezakopl o nějaký kořen. Dívka lehce zvolnila krok.
„Myslela jsem, že ti to dojde hned,“ pronesla trochu posmutnělým tónem. „Rychle, pojď se podívat sem.“ Opět přidala do kroku a provedla mě přes prudký svah až k mohutné vrbě kousek od nás, která hrála snad všemi barvami světa. Stál jsem u ní na dosah ruky, a čím déle jsem u ní stál, tím více jsem cítil, jak se do mých žil vlévá energie, kterou tak dlouho postrádám. Předivo myšlenek v mé hlavě, které čas rozerval na malé kousky, zase začalo nabírat konkrétní tvar, svoji konkrétní formu. Byl to naprosto fenomenální pocit, který jsem nezažil už hodně dlouhou dobu.
Dychtivě jsem se toužil vrby dotknout, ale když už se konečky mých prstů skoro dotkly kůry, strom najednou pohasl jako udušený plamínek svíce a my jsme zůstali stát po tmě.
„Co se stalo?“ zašeptal jsem opatrně. Dívka stála vedle mne a její krásný úsměv vystřídal kamenný výraz sochy. Dokonce i zpěv ptáků utichl a celým lesem vládlo až nepříjemné ticho.
„Pověz mi, rád ubližuješ ostatním?“ Ta otázka mě švihla do sluchovodů jako prásk mohutným bičem. Najednou jsem opět ztratil řeč.
„Co… co je to za otázku?“ vykoktal jsem ze sebe nevěřícně. Dívka pozvedla svoji pěst pomalu před sebe a luskla prsty. Stromy i tráva se rozplynuly jako pára nad hrncem a my jsme najednou seděli v hnědých kožených křeslech v rozlehlé místnosti, kde se nacházelo jen pár obrazů s abstraktními barevnými kresbami, zavěšenými na zdi a zejména obří tmavě rudá opona, která za sebou jistě skrývala cosi tajemného.
Hlasité předčítání
Máte velkou fantazii a umíte ji setsakramentsky dobře prodat. Za mě palec nahoru a tři smajlíci!