„Kde to jsme?“ zavrtěl jsem se nervózně v křesle, ale dívka sedící přede mnou mě jen mlčky pozorovala. Ihned jsem si všiml velké pokojové lampy, stojící po jejím pravém boku na malém černém stolku. Její žárovka jednou za čas s tichým zabzučením slabě problikla. „Zeptám se tedy znovu. Rád ubližuješ ostatním?“ Její hlas byl klidný a vyrovnaný, zato ve mě kumuloval strach a zmatení. „Já, ehm…“ začal jsem trochu koktat. Začali se mi vracet vzpomínky na lidi, kteří se mě při čtení mých knih ptali na totéž. Pamatuji si jejich vyčítavé a často i dost znechucené výrazy ve tvářích. Mé příběhy nemohly být nikým přečteny, protože jsem byl vždycky velmi popisný, co se týče krvavostí a brutalit, ale cožpak byli mé knihy jenom o tomhle?
„Ne, já nic takového nedělám!“ vykřikl jsem na ni najednou a práskl pěstí do opěrky. „Nikdy jsem nikomu v životě neublížil, tak proč mi pokládáš takové otázky? Je tohle snad nějaký vtip? Najali si tě snad moji přátelé, abys ze mě přede všemi udělala dezorientovaného hlupáka? Jestli ano, fajn. Vyhrálas. Konec srandy lidi, haha, zasmál jsem se. Můžu už jít domů?“ Začal jsem pobíhat po místnosti a rozzlobeně máchal rukama ve vzduchu, snažíc se současně nalézt nějakou skrytou kameru, kterou si mě ti vtipálci natáčejí. Žádnou jsem bohužel nenašel, a když po chvilce vztek v mé hlavě zavelel na ústup, velmi pomalu jsem se zase vrátil do křesla.
Dívka se za celou dobu ani nepohnula. Zdálo se mi, že snad dokonce ani nemrká. Pořád mi připadala stejně nádherná a okouzlující, jako před chvílí, ale teď z ní šel celkem strach. Jako kdybych hleděl do tváře Andělovi Smrti, jehož tvář mě ale naplňovala pocitem smířlivosti a ledového klidu.
Opět luskla prsty a oponou prošly dvě postavy. Jedna na sobě měla tmavě červené, skoro až do černa zbarvené sako, naleštěné polobotky a ulízané tmavé vlasy, kdežto druhá, o hlavu menší postava zase nosila sako tmavě modré barvy, s upravenou červenou kravatou. Jeho kaštanově hnědé vlasy byly svázány do ohonu. Co mě na nich ihned zaujalo, byl fakt, že obě postavy měly tváře zahalené křídově bílými maskami. Pan Modrý, jak jsem si ho v hlavě stihl příhodně pojmenovat, nosil masku zcela bez emocí. Zdobily ji svislé rty a jedna nepatrná prohlubeň, napodobující vrásku na čele. Maska byla tak věrná skutečnosti, až to bylo zarážející. Kdežto pan Červený nosil masku téže barvy, akorát s tím rozdílem, že jeho výraz vyjadřoval hluboko zakořeněný vztek a mě neznámou touhu. Obličej byl stažen do křečovitého šklebu, připomínající smích šíleného klauna. Z modrých očí, slabě vykukujících z dírek masky čišela bolest a vztek. Všiml jsem si, že na jeho čele je čitelně vyryto písmeno L.
Zatímco jsme my dva šoupali svá křesla správným směrem, abychom na ně dobře viděli, oni se mezitím rozestoupili po místnosti a obřadně se uklonili. Začal jsem mít neblahý pocit, že nám předvedou jakési představení.
Bylo to tak.
Oba udělali dva kroky vzad a pan Modrý rychle rozpřáhl ruce před sebe a klusavým poskokem přiskočil až k panu Červenému, jehož pevně obejmul svými dlaněmi kolem krku. Pan Červený se chvíli zmítal v agonii a jeho ruce zoufale kmitaly ve vzduchu a v pravé noze měl znatelný tik. Ale když už to vypadalo nejhůře, dokázal se ze sevření jeho oponenta vymanit a prudce ho odstrčit od sebe. Pan Modrý udělal několik vrávoravých kroků vzad, ale nakonec se ovládl a na zem nespadl.
Celé představení vypadalo hrozně strojeně, a abych byl upřímný, vůbec jsem nechápal, o čem pojednávalo, ale hned vzápětí mě jeho význam přestal zajímat, jelikož pan Červený vytáhl z klopy svého saka pistoli a namířil ji před sebe. Vyletěl jsem z křesla jako střela, ale nebylo to nic platné. Mé čelo polil studený pot a srdce vynechalo jeden úder. Čas jakoby se zpomalil na třetinu původní rychlosti a já pocítil ostré drápy bezmoci, které se zaryli do mého vědomí.
Postava zmáčkla spoušť a do ušních bubínků mě udeřil ohlušující zvuk výstřelu. Horní polovina hlavy pana Modrého se rozletěla na všechny strany a obarvila celou místnost na růžovo. Rozptyl roztříštěné lebky a mozkomíšní tekutiny byl neskutečný. Jakou ráži pan Červený držel v ruce, jsem při té vší spoušti ani nechtěl domýšlet. Můj obličej potřísnila sprška krve a já se začal dávit. Mé nohy jako kdyby ztratily sílu a já, celý roztřesený padl na všechny čtyři. Dívka mě stále klidně pozorovala a nevypadalo to, že by mi chtěla přispěchat na pomoc. Můj žaludek byl jako na vodě a hlava se zběsile točila.
Hlasité předčítání
Máte velkou fantazii a umíte ji setsakramentsky dobře prodat. Za mě palec nahoru a tři smajlíci!