Když pocit dávení po chvíli ustal, opatrně jsem zvedl oči od tmavé podlahy a spatřil pana Červeného, který v rukách svíral pistoli a nehnutě na mě zíral. Když se mi podařilo alespoň dosednout na kolena, opět se divadelně uklonil. To, že mu dívka začala energicky tleskat, mi přišlo jako vrchol všeho absurdního, co jsem v životě viděl. Vůbec jí neznepokojovalo, že kousek od nás byl před pár vteřinami zastřelen muž, jehož mrtvola stále ještě cuká nohou a z pahýlu, který byl kdysi jeho hlavou, mocně tryská krev. Toho, že pan Červený už dávno odkráčel z místnosti pryč, jsem si všiml až o něco později. Dívka naproti mne tělo zkoumala s ledovým klidem a po chvilce řekla: „Myslím, že už to stačilo,“ a znovu luskla prsty. Tělo náhle zmizelo, společně s nepořádkem, který tu během vteřiny nastal a všechno bylo zase jako dříve. I když jsem ještě před vteřinou klečel na zemi, najednou jsem opět seděl v křesle, aniž bych si vůbec pamatoval, jak jsem se tam dostal. Taky mé oblečení již nebylo zbroceno krví, ale bylo kompletně čisté jako předtím. „Jak se ti líbilo představení?“ zeptala se mě přísedící nezúčastněně. Ukázal jsem roztřeseným prstem na čistou podlahu, kde před chvílí ještě leželo cukající se tělo.
„Co to sakra bylo?“
„Tobě se to nelíbilo?“ zeptala se mě s tím nehynoucím úsměvem ve tváři a já na ni jen nevěřícně vytřeštil oči. „Jak by se mi něco takového mohlo líbit?“ zvýšil jsem na ni hystericky hlas. „Právě před námi zastřelily člověka, musíme zavolat pomoc, než se ten psychopat vrátí,“ ukázal jsem směrem k rudé oponě, za kterou se vrah vytratil. Strach ovládal mé končetiny, jež se chtěly zoufale dohledat někoho, kdo by mi pomohl odejít z těchto bizarních končin, ale v tom mé sluchovody zasáhla věta odzbrojující, jako rána kladivem. „Vždyť o tom tvé knihy jsou. Hlavní hrdina v nich zabíjí lidi po tisících a ještě u toho trousí rádoby vtipné hlášky. Není to tak?“ Chvíli jsem nevěděl, co říci. To, že se od chladnokrevné vraždy dostaneme k rozebírání mé literatury, jsem vážně nečekal.
„Cože? To teď není důležité! Pojď, musíme…“
„Odpověz!“ skočila mi rázně do řeči a já jako kdybych zapomněl na to, čeho jsem byl před chvílí svědkem a začal přemýšlet o mé tvorbě.
„To… to ale není skutečnost! Žádná z postav, které jsem ve svých knihách zabil, není skutečná. To všechno je jenom fikce, jenom zábava!“ řekl jsem to, co jsem považoval za samozřejmost.
„Jsou to postavy, kterým jsi vdechl život,“ odvětila vzápětí, „byls jejich stvořitelem, který je nechal následně chladnokrevným způsobem zavraždit. To je pro tebe zábava?“ Nevěděl jsem, co na to říct. Myšlenky v mé hlavě vířily jako nezastavitelný hurikán, jako nezkrotný živel, který nejde nijak ovládnout.
„Proč mi tohle všechno říkáš?“ zeptal jsem se skoro vzlykavým tónem. Měl jsem všeho dost. Chtěl jsem zpátky domů, chtěl jsem uniknout těm zvídavým otázkám ohledně mé tvorby. Myslel jsem, že každou chvílí zkolabuji. Dívka věděla, že se trápím. Její modré oči mi hleděly hluboko do duše.
„Ty jsi spisovatel, to ty dokážeš vytvářet a zároveň ničit celé vesmíry. V tobě leží moc, kterou vlastní jen pár vyvolených, jejichž řady se každým dnem ztenčují. Tady nejde jen o postavy, jejichž život jsi ukončil ve svých knihách, tady jde především o ty, kterým jsi odmítl dát život tím, že jsi o nich nechtěl napsat. Opravdu se toho všeho chceš vzdát? Opravdu jim chceš upřít právo na život?“ Věděl jsem, na co naráží. Celé tohle podivné místo se točilo kolem knih, které jsem napsal. Tohle šílené místo byla moje vlastní fantazie.
„Nechci se vzdát ničeho,“ pronesl jsem rázným tónem, „je rozdíl mezi tím, když člověk odmítá psát a mezi nedostatkem nápadů. Já už prostě nevím, jak dál. Jednoduše mne dostihla tvůrčí krize. Spisovatelský blok!“ Na dívčině tváři se opět objevil ten pobavený úsměv, který ale ve vteřině zmizel a znovu ho vystřídal onen žulově kamenný výraz plný netečnosti.
Hlasité předčítání
Máte velkou fantazii a umíte ji setsakramentsky dobře prodat. Za mě palec nahoru a tři smajlíci!