„Spisovatelský blok? Tak tomu říkáš?“ pokrčila dívka pohrdavě nos a podívala se na mě výrazem skoro až nepřátelským. Rázně jsem přikývl.
„Problém není v nedostatku nápadů. Neexistuje nic jako spisovatelský blok, i když si to myslí spousta lidí, dokonce i ty. Psaní literatury je především o vytrvalosti a schopnosti utřídit si vlastní myšlenky. V tvojí mysli se skrývá tolik nápadů a nevyřčených příběhů, které čekají na tu správnou chvíli. Čekají, až jejich tvůrce splete řetězec obrazů jeho fantazie v ucelený příběh.
K tomu ale potřebují pevnou ruku. Člověka, který nahodilému sledu obrazů dá řád a formu a to dokáže jen ten, který ví, co od svého díla chce. To, čemu říkáš „spisovatelský blok“ je ve skutečnosti jen lenost, neschopnost dát svým příběhům život.“
Každé její slovo se mne propalovalo jako láva. Cítil jsem, že s každou další větou bortí bariéry mé pošetilosti a nevědomosti, které mi bránily vidět v dál. Cítil jsem se jako hlupák, jako schránka, jež doposud jen marně čekala na jakýsi zázrak, když přitom stačilo uvědomit si tak prostou věc. Chtěl jsem se vytasit s nějakým protiargumentem, s něčím, čím bych její tezi vyvrátil, ale bylo to marné. Jen jsem před ní strnule seděl a poslouchal její monolog.
„Lenost je vrah příběhů,“ pokračovala, „je jen velmi těžké se jí ubránit a mnoho lidí dopustilo, aby od nich jejich díla odejmula a nechala v temných hlubinách zapomnění. Nechci, aby ses i ty dostal do jejích spárů. Musíš se jí vzepřít, povznést se nad ní a přejít k činům, než bude pozdě! Už nesmíš svým příběhům ubližovat, nesmíš je zabíjet. Musíš je přivést k životu!“
Cítil jsem, že má pravdu. Jsem jen člověk, který nedokáže vlastní fantazii dát formu, ale s tím už je konec. Její slova mi dala sílu. Mým tělem náhle proběhlo známé chvění, prudké jako zásah elektrickým proudem. Najednou jsem měl chuť jít a znovu psát, ale problém byl, že jsem stále seděl v této podivné místnosti, kde se ještě před chvílí udála vražda, která se mi nyní zdála jako čin, který se stal už před spoustou let a někomu jinému.
„Máš pravdu,“ řekl jsem jí a začal ztěžka dýchat. V žilách mi proudil adrenalin a tělo se chvělo vzrušením. Opět jsem našel to, co jsem dlouho postrádal: Lásku ke psaní. „Musím se vrátit. Musím znovu začít psát. Ano, teď vím, že nadešla ta správná chvíle, musím zase začít psát!“ Z očí mi jistojistě šlehaly blesky a tváře brázdil úsměv, hodný psychopatického šílence, ale bylo mi to jedno. Cítil jsem se skvěle, jako už dlouho ne.
Dívka náhle vstala z křesla a její tváře zrůžověly nadšením. Opět natáhla svoji paži mým směrem a já se jí chytil. Pomalu mě odvedla k tmavě rudé oponě kousek od nás, jejíž barva jakoby začala nabírat na intenzitě. Problesklo mi hlavou, že za ní se přeci ztratil ten šílenec s pistolí, ale něco v dívčině tváři mě utvrdilo v přesvědčení, že tu již s námi nadále není.
„Myslím, že jsi konečně připravený,“ pronesla a chvíli jsme si vzájemně hleděli do očí. Připadalo mi, jako bych ji znal celý život, byť jsme se potkali teprve před malou chvílí. To samé platilo i o tomto bizarním světě, který se mi najednou zdál, jako dlouho opuštěný domov, který se sice v průběhu času změnil téměř k nepoznání, ale stále si v sobě uchovával detaily z časů minulých. Bylo to velmi zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem zde nikdy předtím nebyl.
Dívka znovu luskla prsty a obrovská opona se rozevřela. Konečně jsem se mohl podívat, co je za ní. Přede mnou se najednou tyčily staré hnědé dveře se zlatou klikou a hned vedle široké okno s výhledem ven.
Hlasité předčítání
Máte velkou fantazii a umíte ji setsakramentsky dobře prodat. Za mě palec nahoru a tři smajlíci!