„Sníš košík namýchaných bylin z šalvěje, přesličky a ibišku a zapiješ to lahví Vincentky.“
Hejkal chvíli přemýšlel a pak beránkovi svým chraplavým hlasem zašeptal:
„Šalvěj, přesličku a ibišek si natrhám, vím kde rostou, ale Vincentku nemám.“ a teď se opravdu tvářil jako nešťastný hejkal.
„Pasák má ve stodole Šaratici a to je něco podobného, tak ti ji věnuju.“ řekl beránek a jednu láhev mu opravdu za chvíli přinesl. Hejkal si vzal Šaratici a s poděkováním zmizel v lese. Za několik hodin zaslechl beránek z lesa ukrutné řvaní, to jak hejkala bolel žaludek a běhal co chvíli za strom, aby vykonal potřebu.
„Tak to přece funguje.“ zaradoval se beránek,
„Hejkal řve jak se patří a opravdu taky létá.“
Jak to bylo ale ve skutečnosti se nikdy nedozvěděl. A řeknu vám děti, někdo by si mohl říkat, že to hejkalovi patří, jenže léčit by měli opravdu jen odborníci.
- Jak beránek přišel o Rozum
Jednou, když beránek s ovečkou hráli na honěnou a beránek to vzal lesem, aby ovečce nadběhl, zjistil, že někde vytratil knížku Rozum do kapsy, díky níž se mu podařilo tolik úspěchů, že si už nedovedl představit život bez ní. Hledali s ovečkou dlouho a prohledali víc, než bylo potřeba, ale po Rozumu do kapsy se slehla zem.
„Co já teď budu dělat? Bez té knížky jsem úplně vyřízený.“ bědoval beránek.
A ovečka ho chlácholila:
„Z toho si nic nedělej. Já si myslím, že tvůj rozum není jen v knížce, ale že ho máš v hlavě a zdravý. Celou tu knížku jsi přečetl, tak ti něco v té tvé hlavě zůstalo, ne?“
Beránek se na ní podíval trochu nevěřícně, ale její slova ho potěšila. Ovšem jen do té doby, než za ním přišel zajíček s prosbou o pomoc.
„Beránku, prosím tě, poraď mi, jak se zbavit kocoura. Nastěhoval se do mého pelíšku a odmítá z něj odejít.“
Beránek viděl, že v tomhle případě by stejně v Rozumu do kapsy asi žádné řešení nenašel, a tak si nechal vyprávět celý zajíčkův problém.
„Mám pelíšek a bydlím v něm už dlouhou dobu.“ začal s vyprávěním ušák.
„Předevčírem se mi tam však z ničeho nic objevil toulavý kocour, a že prý je tam od teďka doma on. Nemůžu se ho zbavit a on se nechce odstěhovat.“
Na zajíčkovi bylo vidět, že je z toho celý nešťastný.
„Víš co zajíčku? Tebe jsem vyslechl, ale jestli ti mám pomoci spravedlivě, musím také vyslechnout kocoura. Pojďme za ním.“
Beránek s ovečkou a se zajícem šli tedy k zaječí noře. Cestou se beránek zeptal, jestli má zajíček v noře nějakou tajnou skrýš, o které by kocour nemohl vědět a tím by se prozradil, že mu pelíšek nepatří. Zajíček na to odpověděl, že takovou skrýš nemá, ale vzadu prý ukládá větvičky a listí, co mu napadají do nory. Už z dálky však slyšeli kocourovo chrápání.
„Kocoure vstávej, jdeme tě rozsoudit!“ zavolal na kocoura beránek. Kocour však chrápal, jako by se nic nedělo. Beránek ještě jednou zavolal, ale se stejným účinkem. Beránek se rozlobil a vší silou zabečel do nory své oblíbené:
Hlasité předčítání
