Beze stínu
Autobus se sunul sluncem prozářenou podzimní ulicí. Venku tančily lístky ve zlatavých a oranžových odstínech, stromy lemovaly cestu jako živé malby. Seděl jsem na zadním sedadle, volně sledoval krajinu za oknem a pustil si do uší hudbu, která se mísila s tlumenými zvuky uvnitř autobusu.
Řidič měl rádio puštěné tak akorát, aby bylo slyšet zprávy. Venku se míhaly barvy podzimu, střechy domů, občas nějaký chodec s taškou přes rameno. Myšlenky mi volně plynuly, jako ty stromy za oknem.
Ve chvíli, kdy autobus zastavil na další zastávce, jsem ji zaregistroval. Seděla asi uprostřed autobusu, volně rozpuštěné blond vlasy jí sahaly kousek pod ramena. Měla nasazená sluchátka. Ne sama, ne opuštěná, jen ponořená do svého vlastního světa.
Když jsem vstával ze sedadla a chystal se vystoupit, zachytil jsem její pohled. Hnědé oči, které na moment přestaly sledovat krajinu za oknem. Nebylo to nic dramatického, jen takový lehký, téměř přátelský moment. A pak se na mě usmála. Ne žádný výrazný úsměv, spíš takový neurčitý, letmý. Jako by mě zdravila, aniž by mě ve skutečnosti znala.
Naše pohledy se setkaly jen na zlomek vteřiny. V jejích očích bylo cosi, co mi připadalo povědomé. Takový ten pocit, když někoho míjíte a máte dojem, že byste se možná někde už viděli. Jenže hned vzápětí to zmizelo.
Vystoupil jsem z autobusu a ona zmizela. Možná jen další z těch náhodných tváří, které člověk potká a za chvíli zapomene. Možná jen další stín, další útržek světa, který se mihne a rozplyne se.
Myslel jsem na tu párty.
Na kamarády, kteří mě celý týden přemlouvali, abych přišel. Na hudbu, která bude příliš hlasitá. Na tanec, který mi nikdy nešel, ale vždycky jsem se o něj pokoušel. Na alkohol, který by měl uvolnit zábrany, ale stejně to nikdy nefunguje tak, jak bych chtěl. Na všechno to, co bych měl dělat, protože jsem mladý a protože se to tak má.
A přesto mi v hlavě pořád dokola běžela její tvář.
Pár vteřin uprostřed cesty, tvář, která se mihla mezi davem a přesto zůstala. Běžný den, obyčejný okamžik, ale nějak se vtiskl do paměti, jako by měl znamenat víc.
Ulice byla prázdná.
Vítr zvedal listí a roztáčel ho kolem mých nohou, někde v dálce zaštěkal pes. A pak nic. To zvláštní ticho, které přichází jen pozdě večer, když se město schová za zavřené dveře.
Přehodil jsem si batoh přes rameno a vykročil. Vzduch byl chladný, voněl mokrou hlínou a kouřem z komínů. Domy kolem mě působily nehybně, jejich okna buď temná, nebo osvícená jen tlumeným světlem. Každý můj krok zněl hlasitěji, než by měl.
Martinův dům byl blízko, jen pár ulic odsud. Ale já zpomalil. Možná proto, že se mi nechtělo mezi hluk a lidi. Možná proto, že jsem si chtěl ještě chvíli ponechat ten pocit, když člověk kráčí sám, bez očekávání, bez spěchu.
A možná proto, že jsem pořád myslel na ni.
Nejspíš to byl jen letmý úsměv. Obyčejný pohled, jakých se za den vymění stovky. Ale někdy stačí i taková maličkost, aby se v člověku usadila. A on netuší proč.
Domy podél cesty vypadaly všechny stejně. Jeden jako druhý, jako by je někdo vystřihl z papíru a rozmístil do řady. Květinové záhony, kdysi plné barev, se teď proměnily v rozbředlé, hnědé fleky, jejichž zašlá krása patřila minulosti. Pouliční lampy vrhaly dlouhé, neklidné stíny a jejich elektrické bzučení bylo jediným zvukem, který rušil jinak tichou noc. Kromě mých kroků.
Když jsem dorazil, dům vypadal stejně jako vždycky. Obyčejná stavba se zahradou, kde se tráva pomalu měnila ve změť divokých stébel. Plot, nakloněný na jednu stranu, vzdoroval gravitaci už dlouho, ale zdálo se, že jeho pád je jen otázkou času. Z oken prosakovalo tlumené světlo, doprovázené vzdáleným duněním hudby.
Zůstal jsem stát.
Uvnitř se odehrával úplně jiný svět – hlučný, rozvířený, plný energie. A já zatím venku, v tom zvláštním, osamělém tichu. Jako bych stál na hraně mezi dvěma realitami a musel se rozhodnout, do které z nich patřím.
Nadechl jsem se, sáhl po brance a vstoupil.
Uvnitř bylo těsno, vzduch voněl po alkoholu, cigaretovém kouři a něčem sladkém, co jsem nedokázal přesně určit. Hudba zatím jen tiše vibrovala ve zdech, ale byla připravená kdykoli se rozlétnout naplno. Lidé se shlukovali v malých skupinkách, opírali se o stěny, posedávali na gauči. Zatím to byla jen rozehřívací fáze.
Martin se objevil téměř okamžitě, vtiskl mi do ruky kelímek a s úsměvem něco zamumlal. Než jsem stačil odpovědět, zmizel v davu.
Prošel jsem místností a usadil se na pohovku. Vedle mě někdo vyprávěl historku, ostatní se smáli. Jen jsem poslouchal. Občas jsem prohodil slovo, ale spíš jsem vnímal atmosféru kolem sebe. A pomalu se začal nořit do toho proudu, který mě nevyhnutelně vtahoval dovnitř.
Hudba zesílila. Místnost se proměnila v chaotickou změť hlasů, smíchu a pohybu. Lidé se prolínali, skupinky se rozpadaly a znovu formovaly, slova ztrácela význam v hluku. Pivo se dolévalo, gesta byla širší, bezstarostnější.
Někdo mě poklepal na rameno. Ani jsem si neuvědomil, kdo to byl, ale najednou jsem šel s nimi. Prostě jsem se zvedl, připojil se ke skupině známých tváří a nechal se odvést ven. Kelímek v ruce.
Vzduch byl chladnější než předtím, nesl vůni vlhké trávy a vzdáleného kouře z komínů. Někde v dálce projelo auto, jeho světla se mihla přes plot, a pak byla zase pryč.
„Ty vole, to fakt řekl?“ smál se někdo vedle mě.
„Jo, úplně vážně! Čuměl na mě jak na debila, ale prostě jsem to musel říct.“
„A co udělal?“
„Nic. Jen tam stál. Asi čekal, že budu pokračovat, ale já fakt nevěděl co dál. Tak jsme tam jen tak stáli a čuměli na sebe.“
Smích. Krátký, upřímný, trochu přehnaný. Lahev cvakla o lahev, někdo si potáhl z cigarety a kouř se v kroužku rozplynul.
„A pak jsi co, zdrhnul?“
„Ne, já se prostě otočil a šel pryč. A doteď nevím, jestli to bylo trapný, nebo geniální.“
Další smích. Atmosféra byla uvolněná, přirozená, ale já jsem najednou cítil, jak se mi stáhlo hrdlo.
Pohledem jsem přejel po lidech kolem sebe. Známé tváře, známé hlasy. Lidé, se kterými jsem strávil tolik večerů, tolik dní. Smál jsem se s nimi, poslouchal jejich historky, občas něco poznamenal, a přesto…
Přesto jsem se cítil sám.
Byl jsem součástí toho kroužku, stál jsem mezi nimi, držel pivo stejně jako oni, občas přikývl nebo se pousmál. Ale něco mezi mnou a nimi chybělo. Něco, co jsem nedokázal pojmenovat.
Jako bych byl za sklem. Všechno jsem slyšel, všechno viděl, ale nic se mě doopravdy netýkalo.
Někdo do mě lehce strčil loktem. „Hej, jsi v pohodě?“
Přikývl jsem.
„Jo, jasně.“
To bylo všechno. Nikdo se dál neptal, nikdo to neřešil. Nebyl důvod.
Hudba z domu dál duněla, mísila se se smíchem a útržky hovorů. Někdo si sedl na trávu, někdo otevřel další lahev. A já tam pořád stál, s pivem v ruce, lehce přiopilý, s hlavou plnou myšlenek, které neměly jasný tvar.
Možná to bylo jen tím alkoholem. Možná tím vzduchem, nebo nocí, nebo tím, že člověk někdy prostě nemůže setřást pocit, že je na špatném místě, i když všechno kolem vypadá správně.
Napil jsem se a podíval na oblohu. Nebyly na ní žádné hvězdy.
Neznamenalo to, že bych se s nimi nechtěl bavit. Nebo možná znamenalo? Nebyl jsem si jistý. Věděl jsem, že je mám rád. Byli to moji kamarádi. Smáli jsme se spolu, pili spolu, procházeli jsme ty samé hloupé večery, co se v něčem vždycky podobaly těm předchozím. Jenže někdy… někdy mi připadalo, jako by mezi námi ležela neviditelná mezera. A čím víc jsem se ji snažil překročit, tím širší se zdála být.
Stál jsem tam, součástí kroužku, součástí téhle noci, a přitom mi připadalo, že kdybych právě teď odešel, nic by se nezměnilo. Rozhovory by pokračovaly, někdo by dovyprávěl příběh, jiný by začal nový. Smáli by se stejným vtipům, pili by stejně rychle, možná by si až po nějaké době všimli, že jsem pryč. A i kdyby si všimli, co by řekli? Kam šel? A někdo by pokrčil rameny. Možná na záchod. Možná se vrátí. A pak by to pustili z hlavy.
Tahle myšlenka mi způsobila zvláštní tíhu na hrudi. Ne smutek. Ne lítost. Spíš jen prázdnotu, která se roztáhla uvnitř, jako když se člověk podívá do dálky a uvědomí si, že žádný pevný bod, ke kterému by se mohl vztáhnout, tam vlastně není.
Kolikrát už jsem tenhle pocit měl? Kolikrát už jsem stál mezi lidmi a přemýšlel nad tím, jestli doopravdy patřím tam, kde jsem? Kolikrát už jsem se pokoušel najít v tom všem něco hlubšího, něco, co by mi dalo pocit, že jsem víc než jen divák v cizím příběhu?
Napil jsem se a nechal alkohol sklouznout do žaludku. Lehké pálení, lehká otupělost.
Všichni kolem mě pořád mluvili. Rozhovory se plynule přelévaly, někdo vtipkoval, někdo si hrál s lahví v ruce, někdo kreslil prstem po oroseném plastovém kelímku. Malé detaily, drobné útržky reality, které bych si možná normálně ani nevšiml. Ale teď jsem si jich všiml.
Přemýšlel jsem, jestli oni někdy cítí to, co já. Jestli někdy mají tenhle zvláštní, neurčitý pocit, že jsou s lidmi a zároveň nejsou. Nebo jestli se to týká jen mě. Možná jsem prostě jen divnej. Nebo možná jsou takový chvíle normální, jen se o nich nemluví. Možná se prostě jen předstírá, že to nikdo necítí, protože kdyby se to začalo říkat nahlas, mohlo by se ukázat, že se tím rozbije ta lehkost, ta bezstarostnost, co dělá tyhle večery tím, čím jsou.
Možná proto se všichni smějí o něco hlasitěji, než je nutné. Možná proto se pije o něco víc. Možná proto se člověk občas přinutí říct něco, co by normálně neřekl, jen aby se zapojil. Jen aby měl jistotu, že je tam doopravdy.
Ale já nic neřekl. Jen jsem se znovu napil, zvedl oči k obloze a přemýšlel, kam se poděly všechny hvězdy.
V jednu chvíli jsem tam byl. Stál mezi nimi, poslouchal, vnímal zvuk hlasů a rytmus smíchu, sledoval pohyb rukou a odlesky světla v očích těch, kteří se bavili. A v další chvíli už ne. Prostě jsem se otočil a odešel. Beze slov, beze zvuku, bez potřeby vysvětlení. Nikdo si toho nevšiml, a jestli ano, nikdo se nezeptal proč. Možná proto, že odpověď by stejně nic nezměnila.
Šel jsem. Kam? To jsem nevěděl. Jen jsem kladl jednu nohu před druhou a nechal se vést nočním tichem. Město bylo prázdné, jako by ho někdo vymazal, zanechal jen kulisy. Ulice, které za dne vibrovaly pohybem, teď ležely nehybné. Lampy se pohupovaly v lehkém větru a jejich světlo kreslilo na asfalt podivně roztřesené obrazce.
Moje vlastní odraz ve výlohách mi připadal cizí. Jen stín, jen obrys v pohybu. Nebylo v něm nic konkrétního. Možná proto jsem se na něj nedíval moc dlouho.
Kroky mě nakonec zavedly do parku. Bezmyšlenkovitě, automaticky, jako by mě tam něco táhlo, aniž bych o tom věděl. Lavička stála opuštěná mezi stromy, obyčejná, nenápadná, bez jakéhokoli významu. A přesto se mi zdálo, že to je jediné místo, kam můžu jít.
Posadil jsem se. Lokty jsem opřel o kolena a sklonil hlavu. Chtěl jsem vypnout. Jen na chvíli nebýt.
Vítr byl chladný, bodal do kůže, ale já ho nevnímal. Noc kolem mě se roztahovala jako něco nekonečného – černé siluety stromů, prázdné ulice, mihotavé světlo lamp. Seděl jsem tam, nehybný, a nechal se pohltit tichem. A přestože jsem byl úplně sám, neměl jsem pocit, že bych byl o něco osamělejší než předtím.
A pak přišly myšlenky. Nečekaně, náhle. Jakoby z ničeho.
Ta dívka z autobusu.
Její oči. Ten letmý úsměv. Způsob, jakým si zastrčila pramen vlasů za ucho.
Bylo to směšné. Krátký moment, letmá vzpomínka, nic podstatného. A přesto se mi to vracelo. Přesto to v mé hlavě zůstávalo, jako útržek písně, které se člověk nedokáže zbavit.
Proč zrovna ona? Proč teď?
Všechno ostatní se rozplývalo, večer, hlasitý smích, hlasy, které se překřikovaly. Ale ten obraz zůstával ostrý.
Nedávalo to smysl. Ale možná na tom nezáleželo. Možná některé věci zůstanou v hlavě jen proto, že v ní být mají. A možná některé okamžiky, jakkoliv nevýznamné, mají větší váhu, než jsme schopni pochopit.
A pak mi to došlo. Nebylo to o ní. Bylo to o tom, co ve mně vyvolala.
Něco na tom jejím úsměvu. Ty dva jasně růžové půlměsíce které jsem tak dobře znal. E. Ano, to byl důvod. V ten moment jsem to cítil jasně. Ta dívka v autobusu mi připomněla E. Ne vzhledem, ne tím pohledem. Ale tím úsměvem. Bylo v něm něco podobného – něco, co jsem u E. viděl nesčetněkrát. Něco, co mě vždycky dokázalo vyvést z rovnováhy, i když jsem to nikdy nedokázal pojmenovat. V hlavě mi znělo to její jedinečné chichotání. Ta letní noc ve mě cosi zanechala. Něco hlubšího. Léto už je pryč.
Přede mnou se prostíralo něco nekonečného – ulice, stromy, stíny vrhané lampami. A uvnitř mě byla stejná prázdnota. Ne něco, co přišlo zvenčí. Něco, co tam bylo vždycky. Jen to dnes večer vystoupilo na povrch.
Myšlenky mi pomalu sklouzávaly k otázkám, kterým jsem se dřív vyhýbal. Co by se vlastně stalo, kdybych zmizel? Vlastně doopravdy zmizel. Ne takhle na pár hodin z párty, ale z celého toho světa, ve kterém se každý den pohybuju, protože musím.
Všiml by si někdo? Zítra. Všiml by si někdo, že jsem nepřišel do školy? Asi ano. Zaregistrovali by to, protože lidi registrují věci, které se vymykají běžnému pořádku. „Chybí,“ někdo by to možná řekl, ale víc by se tím nezabývali. Překvapení by netrvalo dlouho. „Třeba je nemocný.“ Jednoduché vysvětlení, které všechno uklidí zpátky na své místo.
Představil jsem si, jak by probíhal ten den. Prázdná židle. Nic víc. Nikdo by se tím nezabýval. A co pozítří? Pořád by to nikoho neznepokojilo. Všichni mají svých starostí dost. Města plynou dál, autobusy jezdí, lidi chodí do práce. Ale kdybych se neobjevil celý týden? To už by možná někdo začal klást otázky. „Co se s ním stalo?“ „Neviděl ho někdo?“ Jenže ty otázky by nebyly o skutečném zájmu. Spíš zvědavost, jak to celé dopadne.
Rodina… Ta by si všimla hned. Hledali by mě. Opravdu. Prohledali by celý byt, zavolali by všem, kdo mě kdy potkal. Možná by volali na místa, kde jsem nikdy nebyl, jen aby našli odpověď. Ze začátku by to byla panika. Zmatek. A pak by to přišlo – ten okamžik, kdy by pochopili, že je něco špatně.
A kdyby našli pravdu? Ano, určitě by uronili slzy. Viděl jsem to před očima až příliš jasně. Pláč, objetí, otázky, které už by neměly odpovědi. Seděli by spolu, mluvili, vzpomínali. Na mě. A na chvíli by to změnilo všechno. Na chvíli by to bylo jako velká prázdnota, která nejde zaplnit.
Ale čas by udělal své. Vždycky udělá. Přestal bych být centrem. Bolest by polevila. Postupně. Každý den o kousek méně. Jedno ráno by se probudili a zjistili, že život pokračuje. Že svět se nezastavil. I když já bych se v něm už nikdy neobjevil.
To je ta podstata, že? Všechno nakonec plyne dál. Každý najde způsob, jak se přizpůsobit. Lidi se učí zapomínat. Možná ne úplně, možná někde uvnitř zůstane malý stín, ale zbytek… Ten zmizí.
Zadíval jsem se na mraky táhnoucí se po obloze. Vypadaly jako pomalu se pohybující přízraky, rozmazané a nejasné. Jako vzpomínky, které člověk má, ale už si není jistý, jestli se vůbec staly.
A já? Možná bych někde zanechal stopu. V něčím životě. Možná by si na mě občas někdo vzpomněl. Náhodně, letmo. Jako když člověk prochází staré fotky a u jedné se na chvíli zastaví. „Pamatuješ si na něj?“ Ano, možná by moje jméno občas padlo v nějakém rozhovoru. Ale jen občas. A i to by časem vybledlo. Protože lidé zapomínají. A svět se nezastaví.
A pak mi ta myšlenka doopravdy došla.
Bylo sobecké takhle přemýšlet. Přemýšlet o tom, jestli na někom zanechám stopu. Jestli si mě někdo zapamatuje. Jakoby to na tom záleželo. Jakoby na tom vůbec mělo záležet.
Zhluboka jsem se nadechl. Jako bych se potřeboval ujistit, že jsem pořád tady. Že existuju. Ale stejně jsem měl pocit, že jsem jen stín. Něco, co se pomalu rozplývá a ztrácí, aniž by si toho někdo všiml.
A zároveň jsem nechtěl přemýšlet takhle. Tak sobecky.
Nebylo to správné. Život prostě plyne dál. Vždycky plynul. Se mnou i beze mě.
Vytáhl jsem mobil z kapsy. Odemkl displej. Žádné zprávy. Žádné zmeškané hovory. Nikdo mě nehledal. Otevřel jsem Instagram. Martin přidal další příběh z párty. Pustil jsem si video. Hudba, smích, tanec. Všechno pokračovalo. Nikdo si nevšiml, že jsem odešel.
Jako bych tam nikdy nebyl.
Zavřel jsem aplikaci a schoval mobil zpátky do kapsy. Vítr se znovu prohnal parkem a rozvířil listí. Přitáhl jsem si bundu blíž k tělu. Zhluboka jsem se nadechl. Všechno kolem bylo tiché. Tiché a prázdné.
A já v tom tichu seděl. Sám. A vlastně na tom vůbec nezáleželo.
Po dlouhé době jsem vstal z lavičky. Vítr zesílil, chlad se mi zarýval do tváře, ale necítil jsem potřebu zůstat na místě. Město bylo tiché, ulice zely prázdnotou. Přesto jsem měl pocit, že potřebuji být ještě chvíli někde jinde. Místo, kam jsem se vydal, se zdálo najednou stejně prázdné jako já sám.
Vytáhl jsem mobil a vyhledal číslo na taxi. Prsty se mi třásly, ať už zimou nebo něčím jiným, ale nakonec jsem spojení zvládl. Telefon vyzváněl jen chvíli.
„Taxi, dobrý večer.“
„Dobrý večer. Potřebuju odvoz…“ Řekl jsem adresu parku a chvíli poslouchal šum na druhé straně.
„Za deset minut jsem tam,“ ozvalo se krátce.
„Díky.“ Zavěsil jsem a schoval telefon zpátky do kapsy.
Když auto přijelo, bylo tišší, než jsem čekal. Starší sedan, se zamlženými skly. Otevřel jsem dveře a bez přemýšlení se usadil na přední sedadlo. Řidič se na mě krátce podíval, jako by zkoumal, jestli jsem v pořádku, ale nic neřekl.
„Kam to bude?“ zeptal se.
Řekl jsem adresu a on beze slova vyrazil. Motor tiše vrčel a kola hladce klouzala po silnici. Uvnitř bylo teplo, ale ani to mě úplně neprobralo z té zvláštní otupělosti, která mě obklopovala. Chvíli jsme jeli mlčky, jen zvuk blinkrů a sem tam šustění pytlíku, který měl řidič odložený na palubní desce.
„Jedeš z párty?“ prohodil po chvíli.
„Jo.“
„Byla dobrá?“
Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Normálka.“
„No, aspoň že to nebyl průšvih,“ zasmál se tiše. „Jednou jsem vezl kluka, co měl po párty zlomenou nohu. Skákal z balkonu. Prý sázka. Nepovedla se.“
„To zní spíš jako problém než zábava.“
„Jo, ale co já vím, že? Já jen řídím. A řeším, kdo co poblije,“ mávl rukou k sedačkám. „V noci jezdí fakt různý existence. Občas někdo něco rozlije, občas se pozvrací. Ale peníze jsou peníze, že jo. Když je potřeba něco navíc, člověk udělá, co musí.“
„Proč vlastně jezdíte takhle pozdě?“ zeptal jsem se.
„Svatba,“ odpověděl stručně a na chvíli ztišil rádio, které hrálo nějakou starší písničku. „Na jaře se bereme. Každá koruna navíc se hodí.“
„Fakt? Gratuluju,“ řekl jsem automaticky, i když jsem pořádně nevěděl, co na to říct.
„Díky,“ přikývl a chvíli mlčel, soustředil se na zatáčku. Potom se najednou otočil a zeptal se: „Kam vlastně chodíš do školy?“
„Na gympl,“ odpověděl jsem.
„Jo? Tady v Rumburku?“
„Přesně tak.“ Viděl jsem jak se jeho výraz trochu změnil. Úsměv, který měl na rtech, byl najednou širší, trochu nostalgický.
„Tam jsem chodil taky. Před pár lety. No, už to pár let bude,“ zasmál se. „Dobrá škola. Pamatuješ si Mahnelovou? Na matiku mě měla.“
„Jojo, pořád tam učí.“
„Neříkej! Ta ženská mi zachránila maturitu. Bez ní bych to nedal. Fakt přísná, ale férová.“
„Jo, to sedí,“ přikývl jsem. „Taky mě už kolikrát vytáhla z průseru.“
Chvíli jsme jeli mlčky. Míjeli jsme prázdné ulice a já sledoval, jak světla lamp osvětlují kapky na čelním skle. Bylo to zvláštní, ale ten rozhovor mě nějakým způsobem uklidňoval. Jako bych se na chvíli dostal pryč od svých vlastních myšlenek.
„A s tou svatbou,“ pokračoval po chvíli, „je to holka, co chodila o ročník níž. Z gymplu. Znali jsme se, ale pořádně jsme se poznali až po škole. A teď… teď spolu bydlíme. A na jaře se bereme.“
„Láska z gymplu,“ poznamenal jsem.
„Jo,“ zasmál se. „Občas to tak prostě vyjde, víš? Nečekáš to, ale najednou to dává smysl.“
Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co říct. Ale ten jeho klid, ten způsob, jakým o tom mluvil… něco na tom bylo.
Auto zabočilo do mé ulice a pomalu se zastavilo před domem. Taxametr ukázal 420 Kč. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl tři dvoustovky. Podal jsem mu je.
„Nemám menší,“ řekl jsem.
„V pohodě, vrátím ti.“
„Nechte si to,“ odpověděl jsem tiše. „Svatební dar.“
Řidič se na mě podíval, chvíli váhal, ale pak přikývl. „Díky, fakt díky.“
Vystoupil jsem z auta a zavřel dveře. Chvíli jsem stál na chodníku a sledoval, jak odjíždí. Motor zmizel v dálce a ulice se znovu ponořila do ticha.
Odemkl jsem dveře, vešel dovnitř a shodil boty. Dům byl tichý, přesně jak jsem čekal. Zamířil jsem do pokoje, svalil se na postel a zíral do stropu.
Dlouho jsem ležel, poslouchal svůj vlastní dech. Pak jsem se pousmál a tiše zašeptal do tmy:
„Nikdy víc jsem nechtěl být taxikářem.“
Hlasité předčítání
Píšete moc hezky. Máte dar popsat místo a náladu s naprostou lehkostí a přirozeností, dokážete vtáhnout čtenáře do děje, do atmosféry. Byl to příjemně strávený čas.
Trochu překvapil konec, který byl v úplně jiném duchu než rozjímavý zbytek povídky. Čekal jsem, že to rozjímavě i skončí, třeba že se hrdina ve svých myšlenkách rozhodne hledat dívku z autobusu, což mu dodá novou naději a smysl života. Místo toho přišel konec jakoby přilepený z jiné povídky, která měla úplně jinou atmosféru. Proto jsem ubral v hodnocení hvězdičku za nápad, ale jinak jsem dal plný počet. Líbilo se mi to.