Rozrazily se dveře obchodu. Jednoho z bratrů držel prodavač za límec a tlačil s ním toho druhého ven. Prodavač byl hromotluk a tak mu nedělalo problém zpacifikovat dva vyzáblé podivíny.
„Ještě jednou vás uvidím byť jen projít kolem, nepozná vás ani vaše máma!“ zařval prodavač, až se kolemjdoucí zděšením otáčeli jejich směrem.
„Máš štěstí. Obrovské štěstí! Kdybych neměl zraněnou ruku, nakopal bych ti zadek!“ hrozil jeden.
„Ale brácha. Rukou se přece…“ řekl ten druhý.
„Drž hubu Same!“
„Vypadněte pryč!“ zahrozil prodavač.
Oba se zdekovali.
Procházeli ulicí. Ani jeden z nich neměl peníze stejně tak jako práci.
„Myslíš, že nás tam ještě nechá přespat Tome?“ uvažoval Sam.
„Počkáme do večera a proplížíme se. Kdyby nás bytná zase odchytila, něco ji nalžu. Hlavně nemluv. Ty vždycky kvákneš nějakou blbost.“
„Kvákám blbosti. To je pravda,“ uznal Sam.
Oba bratři se potloukali od města k městu. Od té doby, co přišli o rodiče, byli odkázáni sami na sebe. Tom byl ten chytřejší. Neustále vymýšlel plány, jak přijít penězům, aniž by museli pracovat. Sam se naopak jenom vezl. Jediné, v čem se vyznal, byl středověk.
„Ale stejně. Nechápu, jak tě může zajímat taková kravina,“ vedl si Tom svou.
Leželi vedle sebe. V malé garsonce. Namačkaní v jedné posteli.
„Prostě mě to baví, brácho.“
„Ale proč taková blbost? Hrady a zámky jsou přece úplná kravina. Co na tom sejde, že to ještě stojí. Už tam nikdo nebude bydlet. Je to jenom pračka na prachy. Tahají z ubožáků, kteří si jedou s rodinkami na výlet prachy. Tak to je.“
„Mě to prostě baví. Každý zámek a hrad má svou minulost víš? Je to důležité. Vůbec netušíš, jak naši předkové žili.“ Stál si za svým Sam.
Chvíli bylo ticho. Oba pozorovali oprýskanou omítku na stropě, který osvěcovala pouliční lampa.
„Je to prostě blbost a tečka.“ Uzavřel po chvíli Tom diskusi.
Sam na to už neřekl nic. Za chvíli zase chrápal tak hlasitě, že jej Tom svalil z postele na zem. Neprobudilo ho to. Nebylo to poprvé, co takhle zůstal spát.
Tom uvažoval, jak nejlíp sehnat peníze. Práce nepřipadala v úvahu. Oba se živili kapsářstvím anebo spoléhali na dobrotu lidí. Párkrát hráli, že je Sam tělesně postižený. To Tom předvedl divadlo na kolemjdoucí, že jsou ve špatné situaci. Jindy zase sehráli potyčku v přeplněném autobusu, aby pak v nastalém chaosu okradli přihlížející.
Znamenalo to však že se museli často stěhovat. Město, kam se dostali tentokrát, bylo obzvlášť Samovi velmi po chuti. Tyčil se nad ním totiž velký zámek. A mladší bratr tedy po tom starším žadonil, aby jej šli navštívit, což se nepotkalo s pochopením.
Ráno poslal Tom Sama obhlídnout nádraží, zatímco Tom si vzal na starosti obchodní centrum.
Když Sam přišel na místo, nemohl odtrhnout oči od velkého zámku, který se tyčil nad městem. Trochu zariskoval a použil chmatácké metody, které jej naučil jeho bratr. Podařilo se mu obrat pár postarších lidí.
Podíval se na hodiny. Sraz měli až za tři hodiny, což bylo dost času. Rozešel se tedy sám k zámku s nakradeným obnosem. Nedalo by mu to, kdyby se tam alespoň jednou nešel podívat.
Stal se součástí prohlídky. S malým hloučkem desíti lidí se ocitl v dlouhé chodbě. Po zdech byly pověšené halapartny, meče a další zbraně. Stropy byly krásně vymalovány, koberec na podlaze působil velmi dobově.
Hlasité předčítání
