„Dej sem tu peřinu, je mi zima.“ Strhnu ji Tom ze Sama.
„A ještě tam mají i pozlacené nádobí a tak podobně. Fakt nádhera.“
„Tak nádhera říkáš.“
„Ano nádhera.“
„Tak víš co, brácho? Provedeš mě tam? Budu jeden z návštěvníků. A v jedné místnosti se schovám. A budu tam přes noc, abych se přesvědčil, jak je to tam skvělé, no ne?“
„To by asi…“ Zapochyboval Sam.
„To by asi určitě šlo. Prostě mě tam necháš. A ráno zase otevřeš a já se připojím k ostatním a odejdu.“
„Ale ty tam chceš něco udělat,“ řekl Sam.
„Ale jdi!“ Ohnal se Tom po Samovi. „Víš. Je to tak. Chci se ti omluvit. Pořád si z tebe dělám srandu. A ty si najdeš takovouhle skvělou práci. A já přitom jen říkám, jak je to tam hrozné a tak. No a není nic lepšího, než abych se přesvědčil sám a byl tam přes noc. Co se asi tak může stát? Přísahám, že se ti už nikdy nebudu smát.“
„Opravdu přísaháš, brácho?“
„Čestné slovo.“
„Tak teda dobře.“
Další den Tom postával před zámkem. Čekal na větší příval návštěvníků. Sam prováděl s nadšením další a další lidi. Přišlo odpoledne. Bylo hodně deštivo. Blížil se listopad. A k zámku se dostala velká skupina turistů. Důchodců. Tom vycítil příležitost a připojil se k nim. Zakoupil si za Samovy vydělané peníze lístek a nechal se provádět zámkem.
Vůbec neposlouchal, co jeho bratr říká o jednotlivých místnostech. Jen se snažil zapadnout v davu. Prohlížel si různé obrazy a uvažoval, jak je srolovat a napěchovat do batohu, který si vzal s sebou. Vytipoval si pozlacené nádobí, sošky, dobové předměty a kuriozity, které nebyly v žádných vitrínách.
Když pak procházeli místností, která měla být ložnicí, nepozorovaně se schoval do skříně. A zůstal v ní ještě po zbytek dne. Nakonec uslyšel kroky. Byl to Sam. Tom nakouknul zpoza dvířek, aby se ujistil, že je tam sám.
„Brácha. Pssst,“ špitnul.
„Copak?“
„Budu tady, jo? Ráno se zase připojím k ostatním.“
„Jasně, brácho. Tak dobrou. Užij si to. Pak mi povyprávíš.“
„To si piš.“
Zavládlo přítmí. Poslední zvuk, který Tom uslyšel, bylo otočení klíčkem. Ten vůl, pomyslel si. Zkusil nejprve jedny dveře. Zamčeno. Pak druhé. Opět stejný výsledek.
Porozhlédl se. Sesbíral všechny předměty, které se mu zdály hodnotné. Kalichy, sošky, obraz s jednou z panovnic. Všechno to napěchoval do batohu.
Netrvalo dlouho a v místnosti začala být dost krutá zima.
Ještě, že měli tak hutné peřiny, řekl si Tom pro sebe a lehnul si do postele. Ale ani velké péřové přikrývku pohublému muži nestačily. Asi hodinu se tam třásl, než mu došla trpělivost. Zkusil otevřít okno. Nešlo to. I tak byla místnost vysoko. Dost možná by ho stálo život, zkusit to slézt dolů.
Nakonec narazil na kamna. Bingo, usmál se. Vedle nich bylo úhledně poskládané dřevo. Zalovil v batohu a vytáhnul zapalovač. Dřevo bylo vysušené, jak dlouhou dobu tam leželo, a tak za pár chvil zavládl v kamnech oheň. Tom přiložil několika poleny a zalehnul do postele.
Ještě než se dým začal plazit po stropě, Tom spokojeně usnul.
Za hodinu ho probudil jeho vlastní kašel. Dusil se černým kouřem, který zahalil celou místnost. Dřevo v kamnech praskalo silným ohněm. Svalil se na podlahu. Ve tmě a dýmu neviděl ani na vlastní ruce. Plazil se po zemi, lapal po dechu a snažil se najít okno. Postavil se ke zdi a slepě hmatal, až došel do rohu. Pak pokračoval k dalšímu, ale okno stále nikde. Srdce mu začalo protestně mlátit o hruď. Oči ho štípaly. Kolena se mu podlamovala. Panikařil. Rozhazoval rukama. Okno nikde. Místo toho jen obrazy a skříně. Třásl se. Už se nemohl nadechnout. Znova se plazil. Znova se postavil. Dusil se. Chřípal. Žadonil. Nemohl ani řvát. Jen vydával mrtvolný skřek, když konečně nahmatal sklo. Ale rozpřáhnout se už nedokázal. Svalil se na zem. A dřevo dál praskalo uklidňujícím zvukem.
Hlasité předčítání
